Pravidla sv. Basila Velikého

První kanonický list sv. otce našeho Basila, arcibiskupa Caesaree Kappadocijská, k Amfilochiju, biskupu ikonijskému.

Úvod.

Řečeno je v Písmě, 78 že prosí-li blázen o moudrost, dostane moudrost; otázky moudrého však, zdá se činí i nemoudrého moudrým. Toto z milosti Boží stává se s námi pokaždé, když dostáváme psaní tvé pilné duše. Neboť se stávám více vědoucím a rozvážnějším, než jsem; už ze samých otázek se mnohému učím, co jsem dříve neznal. Starost o odpověď stává se mi učitelem. Vpravdě i teď, ač dříve však nikdy jsem nebyl zneklidněn předměty tvých otázek, jsem přinucen přesně je rozebrati a přivésti si na paměť, jestli jsem něco slyšel od starších a ze sebe přidati to, co souhlasí s tím, čemu jsem se učil.

Pravidlo 1. .

A tak k otázce o katharech, 79 bylo i dříve řečeno, a tys uvážlivě připomněl, že se nutno říditi obyčejem každé země, protože o jejich křtu rozličně myslili ti, kdož o tomto předmětě usuzovali ve svůj čas. Křest Pepuziánů podle mého mínění nemá ničeho k svému ospravedlnění, a já se divím, jak toho nepozoroval veliký Dionysij, znalý pravidel. Neboť staří stanovili, aby byl uznáván křest, v ničem neodstupující od víry; proto Bludaři nazvali ty, kdož se zcela odtrhli a v samé víře odcizili; rozkolníky ty, kdož se odlišili v názorech na některé církevní záležitosti a na otázky, jež se dají řešiti; samozvané sbory jsou shromáždění, vytvořená nepokornými presbytery nebo biskupy a nevzdělaným lidem. Na příklad, jestliže se někdo usvědčen ze hříchu a vzdálen výkonu bohoslužeb nepodrobí pravidlům a zachová si vedení a sloužení, a s ním odstoupí někteří jiní, opustivše obecnou církev, to je samozvaný sbor. Chápati pokání jinak než ti, co jsou v církvi, to je rozkol. Bludy jsou na příklad; manichejský, valentinijánský, markionitský a právě oněch Pepuziánů. Neboť zde je zřejmý rozdíl ve víře v Boha. Proto otcové, kteří byli na počátku, rozhodli, aby byl úplně odmítán křest bludařů, uznáván křest rozkolníků, jako církvi úplně neodcizených, a aby členové samozvaných sborů byli napravováni vhodným pokáním a obrácením a znovu sjednocováni s církví. Tímto způsobem dokonce ti, kdož jsou v církevních stupních, kdy odstoupili s nepokornými a učinili tak pokání, nezřídka jsou přijímáni opět v téže hodnosti. Pepuziáni jsou jasně bludaři. Neboť oni se rouhali Duchu sv., bezbožně a hanebně udělujíce název Utěšitele Montanovi a Priscille. Proto, jestliže činí lidi bohy, podléhají za to odsouzení; urážejí-li Ducha sv. srovnávajíce Ho s lidmi, jsou podrobeni i pro tuto příčinu věčnému odsouzení, ježto rouhání Duchu sv. se neodpouští. Jak lze uznati správnost křtu těch, kdož křtí v Otce i Syna i Montana nebo Priscillu? Neboť nejsou pokřtěni ti, kteří byli křtěni v to, co nebylo nám odevzdáno. Pročež, třebas veliký Dionysij toho ani nezpozoroval, nesmíme zachovávati následování nesprávného; nepřístojnost totiž sama sebou je jasná, a zřejmá je všem, kdož jen trochu uvažují. Kathaři jsou z počtu rozkolníků. Přesto dávní jako Cyprián a náš Firmilián rozhodli zařaditi všechny do jedné řady: Kathary, enkratity, hydroparastáty a apotaktity. Neboť byť začátek odpadu vznikl rozkolem, odpadlí od Církve už neměli na sobě milost Ducha sv. Scházelo totiž odevzdání milosti, ježto byla porušena zákonná posloupnost. Sice první odpadlíci obdrželi posvěcení od otců a měli duchovní dar skrze skládání jejich rukou, avšak odtržení sebe učinili laiky, neměli moci ani křtíti ani světiti a nemohli odevzdávati druhým milost sv. Ducha, od níž sami odpadli. Proto staří nařizovali, aby ti, kdož z nich přicházeli do církve, byli znovu očisťováni pravým církevním křtem jako pokřtění laiky. Avšak jelikož rozhodli někteří v Asii pro poučení mnohých uznati jejich křest, budiž on uznáván. Musíme však posouditi chytráctví enkratitů. Tito, aby se učinili nepřijatelnými pro církev, vymyslili si konati překotně svůj křest a tím i vlastní svůj obyčej změnili. A tak vzhledem k tomu, že o nich není nic jasného řečeno, domnívám se, že je nutné, abychom jejich křest odmítali. Toho, kdo jej od nich přijal, křtíti, přichází-li do církve. Mělo-li by se to však státi překážkou obecného řádu, nutno opět přidržeti se obyčeje a následovati otce, kteří prozíravě zařídili naše záležitosti. Obávám se totiž, budeme-li chtíti zdržeti je od překotného křtění, že přísným odkládáním zahradíme cestu těch, kdož si přejí spásy. To, že oni uznávají náš křest, nechť nás nemate, ježto nejsme povinni projevovati jim za to vděčnost, nýbrž podrobovati se přesně pravidlům. Všemožně pak budiž stanoveno, aby po jejich křtu vstupující do církve byli pomazáni od věřících a tak přistupovali k tajinám. Ostatně vím, že bratří Zojina a Satornina, kteří byli v jejich společenství, jsme přijali na stolec biskupský, pročež nemůžeme již ty, kdož byli sjednoceni s jejich obcí, přísným soudem odcizovati z církve, ježto přijetím biskupů jsme stanovili jakési pravidlo k obcování.

Pravidlo 2. 80 .

Ta, jež úmyslně zahubí plod začatý v útrobách, podléhá trestu za vraždu. Nemáme přesného rozlišování mezi plodem již utvořeným nebo ještě nevytvořeným. Neboť zde je nutno trestati nejen za to, co se mělo naroditi, nýbrž i za to, že se vydala nebezpečí, jelikož ženy od takových pokusů velmi často umírají. K tomu se přidružuje i zahubení zárodku jako druhá vražda od těch, které se toho úmyslně odváží. Ostatně nesmí se do nekonečna protahovati jejich pokání, nýbrž přijímati je do obecenství po uplynutí desíti let; nápravu jejich měřiti nikoliv dobou, nýbrž způsobem pokání.

Pravidlo 3. .

Jáhen, který spáchal smilstvo po přijetí jáhenství, třebas má býti vyvržen z jáhenství, nechť se po degradaci na laické místo neodlučuje od obecenství, neboť je dávné pravidlo, aby ti, kdož jsou vyvrhováni z duchovenského stupně, byli pouze podrobeni tomuto způsobu trestu, v čemž, jak se mi zdá, staří následovali onen zákon; nemsti se dvakrát za jedno. 81 Je však i druhý důvod pro to, neboť ti, kdo jsou ve stavu laiků, byli-li svrženi z místa věřících, přijímají se opět na místo, s něhož vypadli, kdežto jáhen se podrobuje trestu svržení, jež je trvalé. Tudíž oni se omezili pouze na tento jediný trest, jelikož se mu jáhenství navrací. Tak podle řádu. Vůbec však nejsprávnější léčení je vzdálení od hříchu, takže ten, kdo odvrhl milost pro rozkoš těla, projeví nám plný důkaz svého uzdravení, když se zkroušeným srdcem a s plným podrobením těla zdrženlivosti, se odřekne rozkošnictví, jímž byl sveden. A tak náleží, abychom věděli to i ono, jak to, co náleží k dokonalému pokání, tak to, co vešlo do obyčeje. U těch, kdož nedosahují dokonalého pokání, říditi se odevzdaným řádem.

Pravidlo 4. 82 .

O těch, kdož byli po třetí nebo i vícekrát oddáni stanovili jsme analogicky stejné pravidlo jako o po druhé oddaných. Oddané po druhé odlučují na rok, jiní však na dva, po třetí oddané na tři léta, často však na čtyři, a nazývají takový svazek už ne manželstvím, nýbrž polygamií nebo dokonce odsouzeným smilstvem. Proto i Pán Samaritánce, jež změnila už pět mužů, praví: „Nyní kterého máš, není tvůj muž“, 83 čímž ukazuje, že ti, kdož přešli mez druhého manželství, nejsou už hodni zváti se jménem muž nebo žena. My pak nikoliv od pravidla, nýbrž z následování předchůdců přijali jsme zvyk odlučovati na pět let ty, kdož jsou jsou po třetí oddáni. Ostatně nelze úplně zameziti pro ně vchod do církve, nýbrž jim povolovati naslouchání Písem, dva nebo tři roky a potom dopouštěti stání, avšak zdržovati od přijímání svátosti a když projeví nějaké ovoce pokání, postavovati opět na místo obecenství.

Pravidlo 5. .

Náleží přijímati bludaře, kteří činí pokání při smrti. Jasné, že přijímati nikoliv bez uvážení, nýbrž se zjištěním, zda projevují pravé pokání a mají-li plody, svědčící o úsilí o spasení.

Pravidlo 6. .

Smilstvo těch, kdož jsou Bohu posvěceni, nelze proměňovati v manželství, nýbrž všemožně nechť roztrhne jejich spojení. Neboť toto je užitečné i pro upevnění církve, a nedá se bludařům příležitost k výtkám, že prý lákáme k sobě povolováním hříchu.

Pravidlo 7. 84

Pederasté, sodomité, vrahové, traviči, cizoložníci a modláři jsou hodni téhož odsouzení. Proto pravidlo, jež máš o ostatních, zachovávej i o těchto; nebylo však nutno býti na pochybách, zda se mají přijmouti ti, kteří se káli třicet let z nečistoty, již spáchali z neznalosti. Neboť i neznalost je činí hodnými prominutí, jakož i dobrovolné přiznání a uplynutí tak drahné doby; byliť téměř celý lidský věk odevzdáni satanovi, aby se naučili přístojnosti. Proto přikaž, aby už neprodleně byli přijati, zvláště prolévají-li slzy, jež tě mají k milosrdenství, a projevují-li život, hodný smilování.

Pravidlo 8. 85 .

Je vrahem, kdo v hněvu užil sekeru na svou ženu. Připoměls mi spravedlivě a jak sluší na tvou rozvážnost, abych se o tom obšírněji vyslovil, neboť je mnoho rozdílů mezi úmyslným a neúmyslným. Jestliže někdo hodiv kamenem na psa nebo na strom, zasáhne člověka, to je skutek zcela neúmyslný, jejž neměl pachatel v úmyslu; jeho úmyslem bylo odraziti zvíře nebo sraziti ovoce, a ten, kdo byl zasažen, mimoděk se tu ocitl, jda mimo; tudíž toto je neúmyslné. Neúmyslné je také i to, jestliže někdo ve snaze někoho napraviti, uhodí řemenem nebo slabší holí, a bitý zemře; zde se zkoumá úmysl, neboť on chtěl napraviti viníka a nikoliv zabíti. Podobně k neúmyslným zabitím náleží též to, když někdo v sebeobraně při zápase holí nebo rukou bezohledně udeří odpůrce na nebezpečné místo s úmyslem způsobiti mu bolest nikoliv však zcela zabíti; ale toto už se blíží k úmyslnému zabití, neboť ten, kdo použil takového předmětu k obraně, nebo nemilosrdně udeřil, zřejmě nešetřil člověka, ovládán vášní. Podobně ten, kdo použil za nástroj těžký klacek nebo kámen, nad lidské síly, řadí se k neúmyslným vrahům, ježto něco jiného měl v úmyslu, ale něco jiného spáchal; ve svém hněvu totiž dal takový úder, že zabil poraženého, ač možná jeho úmyslem bylo pouze ho sraziti, nikoliv však zcela zabíti. Avšak kdo použil meče nebo něco takového, nemá žádné omluvy a zvláště ten, kdo na někoho vrhl sekeru. Neboť neudeřil ho rukou, kdy síla rány závisí na něm, nýbrž vrhl tak, že úder se nutně stal smrtícím pro tíhu železa, ostří jeho a letem dlouhou drahou. Také zcela úmyslným a žádným pochybám nepodléhajícím je to, co pášou lupiči, a při vpádech nepřátel; neboť lupiči vraždí pro peníze, aby se zbavili usvědčení v zločinu; žoldnéři jdou porazit odpůrce s veřejným úmyslem nikoliv zastrašiti a napraviti, nýbrž vyhubiti. Dále, jestliže někdo dá někomu napíti nápoj tajného složení (třebas to bylo pro nějakou jinou příčinu) a zahubí, takového uznáváme za úmyslného vraha. Toto často pášou ženy, pokoušejíce nějakými kouzly a čáry přimámiti někoho na lásku k sobě, dávají jim léčivé nápoje, jež působí zatemnění rozumu. Třebas tyto způsobily smrt, spáchavše to, co neměly v úmyslu, přece za čarodějnictví a zakázané počínání počítají se k úmyslným vražedníkům. Proto i ti, kdož dávají léky k potratu zárodku v útrobě jsou vrazi, stejně jako ty, které pijí jedy, vraždící zárodek. O tomto dosti.

Pravidlo 9. 86

Výrok Páně o tom, že není dovoleno rozlučovati manželství kromě příčiny cizoložstva, 87 dle svého smyslu se vztahuje stejně na muže jako na ženy. Avšak nebývá tomu tak ve zvyklostech. O ženách nacházíme mnoho přísných výroků. Apoštol praví: „Kdož se připojuje k nevěstce, jedno tělo jest s ní.“ 88 A Jeremiáš: „Bude-li žena muže jiného, nevrátí se ke svému muži, nýbrž poskvrnivši se, bude poskvrněna.“ 89 A opět: „Kdo chová cizoložnici je blázen a bezbožný,“ 90 Zvyklost přikazuje ženám, aby udržely své muže, třebas cizoloží a žijí ve smilství. Proto nevím, zda může býti přímo nazvána cizoložnicí žena, žijící s mužem, jehož opustila jeho žena; zde vine padá na tu, jež muže opustila, z jakého důvodu ustoupila od manželství. Bylo-li to proto, že byla bita a nestrpěla ran, náleželo spíše trpěti, než se rozváděti se spolužijícím; jestliže proto, že nesnesla ztráty majetku, tento důvod není hoden zřetele. Jestliže proto, že její muž žije ve smilstvu, církevní praxe na to neobrací pozornost, není však přikázáno ženě rozlučovati se od nevěrného muže, nýbrž přebývati s ním, neboť se neví, co se může státi. „Kterak ty víš, ženo, získáš-li muže svého?“ Proto žena, opustivší svého muže, je cizoložnice, odešla-li k druhému muži, kdežto opuštěný muž je hoden odpuštění a ta, co s ním žije, neodsuzuje se. Jestliže muž odstoupí od ženy a pojme jinou, je sám cizoložník, ježto ji činí cizoložnicí a žijící s ním je cizoložnice, jelikož přitáhla k sobě cizího muže.

Pravidlo 10. 91

Přísahající, že nepřijmou svěcení, když učinili přísahu, nebuďtež nuceni k jejímu porušení. Třebas se totiž zdá, že je pravidlo, jež jim vychází vstříc, přesto jsme seznali se zkušenosti, že se nedaří těm, kdož jednali proti přísaze. Nutno zkoumati jak způsob přísahy, slova a stav, v němž přísahali, tak přesné dodatky ve slovech. A jestliže ze žádného hlediska není ulehčení od závažnosti přísahy, nutno tyto zcela zanechati. Záležitost Severa nebo jím ustanoveného presbytera podle mého názoru (jestliže budeš se mnou souhlasiti) nalézá jakési rozřešení přísahy tímto způsobem: Onu ves, v níž byl tento člověk ustanoven, dosud podřízenou Misthii, pakliž přidružovati k Masadám, ježto takto nebude křivopřísežníkem neodcházeje z místa, a Longín, maje s sebou Kyriaka, nenechá církev neobsazenu a nepodrobí svou duši odsouzení za její zpustnutí, a nebude se zdáti, že dělá něco proti pravidlům, vycházejíce vstříc Kyriakovi, který přísahal, že buda přebývati v Mindánech, ale souhlasil se svým přeložením. Neboť jeho navrácení bude zachováním přísahy; jeho uposlechnutí příkazu nebude považováno za křivopřísežnictví jelikož k jeho přísaze nebylo přidáno to, že on ani na krátký čas neopustí Mindány, nýbrž že tu zůstane nadále po všechen čas. Severu, který se omlouvá zapomenutím, odpustíme řkouce, že ten, kdo ví tajné, nedovolí, aby jeho církev utrpěla škodu od toho, kdo z počátku postupoval nikoliv podle pravidel, nýbrž se zavázal přísahou proti evangeliu; kdo přeložením učil křivopřísežnictví, nyní však lže pokryteckým zapomenutím. Ježto však nejsme soudcové srdcí, ale soudíme dle toho, co slyšíme, přenecháme odplatu Pánu, kdežto sami bez pochyb ho přijmeme, odpustivše zapomenutí jako lidskou slabost.

Pravidlo 11. .

Ten, kdo spáchal neúmyslné zabití, je dostatečně potrestán tím, že byl odloučen na jedenáct let, neboť je jasné, že máme zachovávati Mojžíšův předpis o raněných 92 a toho, kdo by ulehl na postel pro rány, jež obdržel, kdo ale potom opět chodil o holi, nepovažovati za zabitého; jestliže však nevstal po ranách, vzhledem k tomu, že ten, kdo ho bil, ho nechtěl zabíti, tedy tento třebas byl vrahem, přece je podle úmyslu neúmyslným.

Pravidlo 12. 93

Pravidlo zakázalo, aby byli služebníci církve po druhé ženatí. ( Apošt. 17 ).

Pravidlo 13. 94 .

Zabití ve válce naši otcové 95 nepočítali za vraždu omlouvajíce, jak se mi zdá, obránce čistoty a zbožnosti. Avšak snad by bylo dobře raditi, aby se majíce nečisté ruce zdrželi po tři léta pouze účasti svatých tajin.

Pravidlo 14.

Ten, kdo béře úroky, rozhodne-li se, že nespravedlivý zisk utratí pro chudé a že v budoucnu se zbaví neduhu zištnosti, může býti přijat v kněžstvo.

Pravidlo 15. .

Podivuji se, že požaduješ po Písmu doslovnou přesnost a myslíš, že znění překladu je násilné. Když sice dobře vystihuje příslušný předmět, avšak nepřevádí vlastní smysl hebrejského slova. Avšak nelze bez pozornosti přejíti otázku, položenou zvídavým mužem. Ptáci nebeští a ryby mořské měly i při stvoření světa stejný původ, ježto obě tato pokolení zvířat byla vyvedena z vody. Důvod pro to je ten, že obě mají jednu a tutéž vlastnost, neboť jedny plavou ve vodě a druzí plovou po vzduchu, proto jsou jmenovány společně. Sestava slov žalmu 96 není přesná vzhledem k rybám, ale v poměru ke všem ostatním tvorům, žijícím ve vodách, je zcela správná. Neboť člověku se pokořují ptáci nebeští a ryby mořské, a nejen tyto, nýbrž i všichni tvorové, procházející mořskými drahami. Totiž ne vše, co žije v moři, je rybou, na př. zvířata kytovitá, velryby, delfíni, tuleni, dále koně, psi, pilouni, mečouni a mořské krávy a všechny želvy, 97 z nichž ani jedno není ryba, ale všechny se ubírají drahami mořskými. Tímto způsobem jsou tři řády: ptáci nebeští, ryby mořské a ta zvířata, která sídlí ve vodách, odlišná od ryb, avšak také přecházejí dráhy mořské.

Pravidlo 16.

Náman 98 byl velikým nikoliv před Hospodinem, nýbrž u svého pána, t.j. byl jedním z velmožů u krále syrského. A tak vnikej do Písma s přesností a v něm samém najdeš vyřešení otázky.

.

Druhý kanonický list sv. Basila Velikého k Amfilochiji, biskupu ikonijskému.

Předmluva.

Dávno jsem napsal odpovědi na dotazy, jež mi předložila tvá zbožnost, ale neodeslal jsem své psaní zdržen dílem vleklou a nebezpečnou nemocí, dílem nedostatkem pomocníků. Neboť nemáme mnoho lidí, kteří by jednak znali cestu, jednak byli hotovi na tuto službu. A tak věda příčiny prodlení, odpusť nám je. Podivuji se tvé lásce k učení a rovněž tvé pokoře. Totiž chceš se učiti, ač ti svěřena hodnost učitele, a přitom u nás, ač nemáme mnoho vědomostí. Přesto vzhledem k tomu, že pro bázeň Boží se nezříkáš díla, jež by byl stěží vykonal někdo jiný, jsme povinni i my napomáhati i nad své síly tvému úmyslu a dobrému úsilí.

Pravidlo 17. 99

Tázal ses nás, zda může býti presbyter Vianor přijat do kleru po přísaze, kterou učinil. Vzpomínám si, že jsem pro antiochijské duchovenstvo vydal všeobecné rozhodnutí o všech, kteří společně s ním přísahali, a to, aby byli odstraněni z veřejných shromáždění, avšak jednotlivě mohou býti činní jako presbyteři. Tímto se dává i jemu povolení k sloužení, neboť jeho kněžství není v Antiochiji, nýbrž v Ikoniji, již si zvolil, jaks nám psal, za bydliště místo Antiochije. Takto tedy může býti onen muž přijat; pouze nechť tvá zbožnost žádá, po něm, aby činil pokání z překotné přísahy, již učinil nevěrnému člověku nemoha snésti zneklidnění onou malou svízelí.

Pravidlo 18. .

O padlých pannách, které zaslíbily Pánu, že budou žíti v čistotě, avšak potom upadly do tělesných vášní a porušily své sliby, naši otcové vycházejíce lidsky a laskavě vstříc k těm, jež povolily své nemohoucnosti, vydali předpis, aby byly přijaty po uplynutí roku stanovíce to dle vzoru po druhé oddaných. Vzhledem k tomu však, že milostí Kristovou se církev během času stává pevnější a řád panen se nyní rozmnožuje, zdá se mi, že náleží pečlivě tuto záležitost promysliti, jak se sama dle svého pojetí jeví, a dle smyslu Písma vyvoditi závěr. Neboť vdovství je nižší než panenství, pročež i hřích vdov je mnohem lehčí než hřích panen. Pohleďme, co napsal Pavel k Timotheji: „Ale mladých vdov nepřijímej; nebo když nedbajíce na Krista, v chlípnost se vydají vdávati se chtějí, jsouce již hodné potupení, protože první víru zrušily.“ 100 Tudíž jestli vdova podléhá těžšímu trestu jako by odvrhla víru v Krista, co náleží říci o panně, jež je nevěsta Kristova a svatá nádoba Pánu zasvěcená? Je velkým hříchem, když služebnice se oddá tajnému manželství a naplní dům rozvratem a špatným životem hanobí toho, jež ji získal, avšak daleko těžším je to, když nevěsta se učiní cizoložnicí, zhanobí svůj svazek se ženichem a oddá se nezkrotitelnému rozkošnictví. A tak vdova se odsuzuje jako svedená služebnice, kdežto panna podléhá odsouzení jako cizoložnice. Jako toho, kdo obcuje s cizí ženou, nazýváme cizoložníkem a nepřijímáme ho dříve v obecenství, dokud nepřestane hřešiti, tak postupujeme i s tím, kdo pojal pannu. Je zapotřebí, abychom nyní vysvětlili, že pannou se nazývá ta, která se dobrovolně zasvětila Bohu, zřekla se manželství a dala přednost životu v posvěcení. Sliby však tentokráte uznávám za platné, když stáří dosáhlo plného rozumu, neboť dětská slova v této věci nelze vůbec považovati za pevná. Avšak tu, jež má více než šestnáct nebo sedmnáct let věku, vládne svými myšlenkami, byla dlouho prověřována, setrvala pevně v úmyslu a prosila naléhavě za své přijetí, náleží nakonec přijímati do řádu panen, potvrditi její slib, a jeho porušení neprodleně trestati. Neboť mnozí rodičové, bratří a někteří z příbuzných před plnoletostí je přivádějí ne z jejich vlastní touhy po svobodném stavu, nýbrž spekulujíce, aby tím získali něco světského; tyto nelze jen tak přijímati, dokud jasně nezvíme, jaká je jejich vlastní náchylnost.

Pravidlo 19. 101

Neznáme jiné sliby mužů, než těch, kteří vstoupili do mnišského řádu a mlčky ukazují, že přijali celibát. Avšak domnívám se, že i oni mají býti předběžně dotázáni a dáti jasně slib celibátu. Kdyby se oddali tělesnému a rozkošnickému žití, buďtež potrestáni epitimií, předepsané pro cizoložníky.

Pravidlo 20. 102

Jestliže některé z ženského pohlaví jako bludařky daly slib panenství, ale potom si zvolily manželství, domnívám se, že je není nutno odsuzovati: „Cožkoli zákon mluví, těm, kteří jsou pod zákonem mluví.“ 103 Ty, kdož ještě na sebe nevzaly jho Kristovo, neznají ani přikázání Páně. Proto ony mohou se všemi býti přijímány do církve a v tomto případě dostávají odpuštění skrze přijetí víry v Krista, a vůbec vše, co bylo spácháno v životě katechumenů, nepodléhá šetření. Je jasné, že církev takové nepřijímá bez křtu, pročež naprostou nutností pro ně je výsada znovuzrození.

Pravidlo 21. 104 .

Jestliže muž žije se ženou a potom nespokojen v manželství upadne do smilstva, takového považujeme za smilníka a ponecháváme ho dlouho pod epitimií. Ostatně nemáme pravidlo trestati ho z viny cizoložství, spáchal-li hřích se svobodnou od manželství. Neboť je řečeno: „Cizoložnice poskvrňující se poskvrní a nevrátí se k muži svému.“ 105 a „Kdo drží cizoložnici je pošetilý a bezbožný“, 106 ale zcizoloživší neodlučuj se od spolužití se svou ženou a žena je povinna přijati svého muže, odvracejícího se od smilstva, ale muž vypuzuje ze svého domu poskvrněnou ženu. Není lehké uvésti důvod pro to, ale tak vešlo do obyčeje.

Pravidlo 22. 107

Nepřísluší dříve přijímati na pokání ty, kdož mají ženy získané únosem, jestliže je zasnoubené uloupili druhým, dokud nebudou od nich odňaty a dokud jejich snoubencům nebude dána možnost buď, aby si je vzali, chtějí-li, anebo je propustili. Jestliže někdo unese nezasnoubenou, nutno ji vzíti, vrátiti příbuzným a ponechati na vůli příbuzným, ať jsou to rodiče, bratří nebo jiní poručníci panny, aby rozhodli, zda mu ji odevzdají; pak budiž spolužití platné. Nebudou-li souhlasiti, nelze je přinutiti. A kdo pojme ženu, s níž napřed tajně nebo násilně obcoval, musí býti neprodleně církevně potrestán za smilstvo. Trest pro smilníky je stanoven na čtyři léta. První rok náleží, aby nebyli připouštěni k modlitbám, a plakali u dveří chrámových. V druhém přijímati je k naslouchání Písmům. V třetím k pokání. Ve čtvrtý k stání s lidem, ale zdržovati se od přijímání. Potom je připouštět k přijímání svatých tajin.

Pravidlo 23. 108

O těch, kdož se žení s dvěma sestrami nebo vdávají za dva bratry vydal jsem list, 109 jehož opis jsme poslali tvé zbožnosti. A kdo si vzal ženu svého bratra, nepřijímá se dříve, dokud ji nezanechá.

Pravidlo 24. 110

Vdovu, zařazenou do počtu vdov, to jest vydržovanou od církve, přikazuje apoštol zanechati bez péče, vdá-li se za muže. O ovdovělém muži není vydán žádný předpis. Pro něj stačí epitimie pro po druhé ženaté. Jestliže šedesátiletá vdova zachce žíti s mužem, nebudiž připouštěna k svátostem, dokud nezanechá vášnivé nečistoty. Zařadíme-li ji před šedesátým rokem do počtu vdov, je to naše vina, nikoliv té ženy.

Pravidlo 25.

Kdo má ženu, kterou poskvrnil, za poskvrnění budiž potrestán, avšak budiž mu povoleno, aby ji měl dále za ženu.

Pravidlo 26. 111

Smilstvo není manželstvím, ba ani počátkem manželství. Proto je lépe rozlučovati je-li možno ty, kdož se v smilstvu spojili. Jestliže všemožně udržují spolužití, nechť přijmou epitimii za smilstvo, avšak nechť se ponechají v manželském spolužití, aby se nestalo něco horšího.

Pravidlo 27. 112

Stanovil jsem o knězi, který se svázal nesprávným manželstvím, co náleží, a to: „Nechť užívá právo na kněžské sezení a zdržuje se od ostatních kněžských funkcí, neboť takovému musí stačit odpuštění. Nesluší, aby žehnal druhým ten, kdo musí léčiti vlastní rány. Jeť požehnání odevzdávání posvěcení. Ale kdo toho nemá z příčiny hříchu neznalosti, jak on mohl odevzdati druhému? Tudíž ať nežehná ani veřejně ani soukromě a nedává Tělo Kristovo druhým, aniž koná jiné sloužení, nýbrž ať je spokojen kněžským místem, a pláče před ostatními a před Pánem, aby mu byl prominut hřích nevědomosti.

Pravidlo 28. .

Zdálo se mi směšným, že někdo slíbil zdržeti se vepřového masa. Proto rač takové poučovati, aby se zdržovali od nerozvážných zařeknutí a slibů, a dopusť užívání věcí mravně neutrálních. Neboť žádné stvoření Boží „nemá zamítáno býti, což se s díků činěním přijímá.“ 113 Proto je-li takový slib směšný, není nutna zdrženlivost.

Pravidlo 29. 114

Velmi nutno léčiti představené, kteří přísahají, že učiní něco zlého podřízeným. Lék je dvojí: První, poučovati je, aby překotně nepřísahali, druhé, aby nesetrvávali ve zlých úmyslech. Proto jestliže někdo přísahal, že učiní zlo druhému, ať učiní pokání z drzé přísahy, nikoliv aby se pod záminkou úcty k přísaze zatvrzoval v zlobě. Zachování přísahy nebylo na prospěch Herodesovi, který se stal vrahem proroka, aby neporušil přísahy. Přísaha je vůbec zakázána; tím více nutno odsuzovati onu, jež se činí pro zlo. Proto kajícník musí napraviti své myšlenky, nikoliv však usilovati o své upevnění v přečinu. Prošetři podrobněji tuto ohavnost. Přísahal-li by někdo, že vyloupe oči svému bratru, zda by bylo dobré, aby toho uskutečnil? Přísahal-li by někdo, že zabije či poruší některé jiné přikázání? Neboť „přisáhl jsem, což i splním, že chci ostříhati soudů spravedlnosti tvé.“ 115 Jakož nutno přikázání zachovávati nezměnitelností úmyslu, tak se musí všemožně potlačovati a hubiti hřích.

Pravidlo 30. .

O únoscích žen nemáme dávné pravidlo, ale sestavili jsme vlastní mínění: Jak oni, tak jejich pomahači, buďtež odloučeni ze společných modliteb na tři léta. Únos, který se stal bez násilí, nebyl-li doprovázen zhanobením nebo krádeží, nepodléhá trestu. Vdova je svou paní a na ní závisí, chce-li následovati únosce. Nesmíme pečovati o to, co se jeví navenek.

Pravidlo 31.

Žena, která by vstoupila ve spolužití s druhým dříve, než se prokáže smrt muže, který se odloučil a žije neznámo kde, cizoloží.

Pravidlo 32. 116 .

Ti z kleru, kteří zhřešili smrtelným hříchem, zbavují se své hodnosti, nikoliv však přijímání společně s laiky. „Nebudeš se mstíti dvakráte za jedno.“ (Naum 1,9. (církevněslov. text).

Pravidlo 33. 117

Žena, která porodila na cestě a zanedbala dítě, je vinna vraždou.

Pravidlo 34. .

Otcové naši zakázali zveřejňovati ženy, jež cizoložily a ze zbožnosti to vyznaly nebo nějak byly usvědčeny, abychom se nestali příčinou smrti usvědčených, ale nařídili, aby stály s věrnými bez přijímání, dokud se nedokončí lhůta pokání.

Pravidlo 35. .

Byl-li muž opuštěn od ženy, nutno zkoumati důvod opuštění. Ukáže-li se, že ho opustila bez příčiny, je hoden odpuštění, kdežto ona trestu. Odpuštění se mu projeví tím, že bude v obecenství s církví.

Pravidlo 36. .

Ženy nezvěstných vojínů, jež se provdaly za druhé, podléhají témuž trestu jako ty, které nevyčkaly návratu nepřítomných mužů. Ostatně zde je případ hoden zvláštního zřetele, ježto je větší pravděpodobnost smrti.

Pravidlo 37. .

Ten, kdo vstoupil do manželství, když mu byla odňata cizí žena, budiž za první obviněn z cizoložství, kdežto za druhou je nevinen.

Pravidlo 38. .

Dívky, jež se vdají bez otcova souhlasu, smilní. Avšak, jak se zdá, skutek se napraví smířením s rodiči. Ostatně tyto se ihned nepřipouštějí k přijímání, nýbrž je jim po tři léta zakázáno.

Pravidlo 39.

Ta, kdož žije s cizoložníkem, je cizoložnice pro celou dobu spolužití.

Pravidlo 40. 118

Ta, která se proti vůli svého pána dala muži, smilní. Jestliže po tom s povolením použije manželství, bude uznáno, že vstoupila v zákonité manželství. Proto první je smilstvo, ale druhé manželství. Neboť smlouvy těch, kdož jsou v cizí pravomoci, neplatí.

Pravidlo 41. .

Ovdovělá, majíc moc sama nad sebou, se může beztrestně provdati, není-li ničeho, co by rozloučilo její spolužití. Neboť apoštol řekl: „Pakli by umřel muž její, svobodná jest; může se vdáti, za koho chce, toliko v Pánu.“ (1.Kor. 7,39, srv. Řím. 7,2).

Pravidlo 42. .

Manželství bez souhlasu těch, kdož mají pravomoc, jsou smilstva. Kdož se oddávají za života otce nebo pána, nejsou bez viny dokud neprojeví souhlas k jejich spolužití ti, kdož mají nad nimi pravomoc. Neboť tehdy manželství získává platnost.

Pravidlo 43. .

Ten, kdo smrtelně zranil bližního, je vrahem, jestliže udeřil první nebo se mstil.

Pravidlo 44. .

Diakonisa, která spáchala smilstvo s pohanem, může býti přijata do obecenství modliteb, avšak k přijímání svatých tajin bude připuštěna sedmého roku, bude-li žíti v čistotě. Pohan, který po přijetí víry opět přistoupí k svatokrádeži, vrací se tím k svému vývratku. Proto nedovolujeme, aby se těla diakonisy jako posvěcené již tělesně používalo.

Pravidlo 45. 119

Jestliže někdo po přijetí jména křesťan hanobí Krista, nemá užitku z jména.

Pravidlo 46.

Ta, která z neznalosti se provdala za muže, jehož žena dočasně opustila a kterou potom z příčiny návratu první ženy zanechal, smilnila tímto svazkem, ovšem z nevědomosti. Manželství jí tudíž není zakázáno, ale lépe, zůstane-li tak.

Pravidlo 47. .

Enkratité, sakkoforové a apotaktité podléhají témuž soudu, jako i Navatiáni: byloť o některých z těchto vydáno pravidlo, třebas rozdílné, avšak o druhých se mlčí. My však tyto znovu křtíme, posuzujíce je stejně. A třebas u vás není přijat tento zvyk překřtívání, podobně jako i u Římanů z nějakých důvodů, přesto nechť platí náš posudek. Jelikož jejich blud je jakoby odnož bludu Markonitů, odmítajících manželství, neužívajících víno a nazývajících stvoření Boží hanebným. Proto je nepřijímáme do církve, nejsou-li pokřtěni naším křtem. Neboť nechť nepraví, že byli křtěni v Otce i Syna i svatého Ducha, když podobně jako Markion a ostatní bludaři, líčí Boha jako stvořitele zla. Tudíž bude-li vhod, nechť se sejde množství biskupů a budiž vydán předpis, aby byl bez nebezpečí ten, kdo tak činí a kdož odpovídá na dotazy o nich, aby měl hodnověrný důvod pro odpověď.

Pravidlo 48. .

Ta, která je od svého muže opuštěná, podle mého mínění má zůstat neprovdána. Neboť když Pán pravil: „Že kdožkoli propustil by manželku svou, kromě příčiny cizoložstva, uvádí ji v cizoložství,“ 120 nazvav ji cizoložnicí, už tím zakázal ji spolužití s jiným. Neníť možné, aby byl muž vinen jako příčina cizoložstva, ale žena nevinná, když ji Pán nazval cizoložnicí za obcování s jiným mužem?

Pravidlo 49. .

Zhanobení násilím nepodléhá obvinění. Tudíž ani služebnice znásilněná svým pánem není vinna.

Pravidlo 50. 121

Pro třetí sňatek není předpis; proto třetí sňatek se neuzavírá podle předpisu. Na takovou záležitost pohlížíme jako na nečistotu v církvi, ale veřejně ji neodsuzujeme, neboť je to lépe než nemravné smilstvo.

.

Třetí kanonický list sv. Basila Velikého k Amfilochiji, biskupu ikonijskému.

Pravidlo 51. .

O příslušnících kleru pravidla byla stanovena bez rozdílu. Ona nařizují určovati pro padlé jeden trest, vyvržení ze sloužení, ať jsou v hodnosti posvěcení, anebo konají službu, pro níž není zapotřebí svěcení rukopoložením.

Pravidlo 52. 122

Ta, která odložila novorozeně na cestě, učinila-li tak majíc možnost je zachovati nebo v úmyslu zakrýti svůj hřích či sledujíc svůj zcela zvířecí a nelidský záměr, budiž souzena za vraždu. Nemohla-li je zachrániti a novorozeně zemřelo pro pusté místo a z nedostatku potřeb, hodna jest matka odpuštění.

Pravidlo 53. 123

Ovdovělá otrokyně možná mnoho nezhřešila vstupujíc do druhého manželství pod způsobou únosu. Pročež nelze ji nikterak za to obviňovati. Neboť nesoudí se vnější způsoby, nýbrž úmysly. Jest však jasné, že podléhá epitimii za druhý sňatek.

Pravidlo 54. .

O neúmyslném zabití, pokud se pamatuji, psal jsem dříve tvé zbožnosti, kolik jsem uměl, a více říci nemohu. Bude záležitostí tvého uvážení, abys prodloužil či ulehčil trest podle povahy případu.

Pravidlo 55. .

Ti, kteří společně bojují s lupiči, nejsou-li v církevní službě, nechť jsou odloučeni od přijímání svatých tajin. Klerici buďtež svrženi ze své hodnosti. Neboť bylo řečeno: „Všichni, kteříž meč berou, od meče zahynou.“ (Mat. 26,52).

Pravidlo 56. .

Ten, kdo úmyslně zabil a pak se kál, budiž dvacet let bez přijímání svatých tajin. Na těchto dvacet let obdrží toto rozdělení: čtyři léta musí plakati, stoje vně dveří modlitebního chrámu a prose vcházející věrné, aby se za něho pomodlili a vyznávaje přitom své provinění. Po čtyřech letech budiž přijat do počtu poslouchajících Písma a s nimi nechť vychází po pět let; sedm let nechť se modlí a padajícími a vychází. Čtyři léta nechť pouze stojí s věrnými, avšak nepřijímá svaté tajiny. Po uplynutí této doby nechť přijme svaté tajiny.

Pravidlo 57. .

Ten, kdo zabil neúmyslně, nechť nepřijímá svaté tajiny deset let. Rozdělení desíti let budiž pro něho toto: Dvě léta ať pláče, tři léta nechť stráví mezi poslouchajícími, čtyři léta mezi padajícími a rok pouze stojí s věrnými, avšak nepřijímá svaté tajiny. po uplynutí této doby nechť přijme svaté tajiny.

Pravidlo 58. 124 .

Cizoložník nechť nepřijímá patnáct let svaté tajiny. Rozdělení těchto patnácti let pro něho je toto: čtyři léta budiž plačícím, pět naslouchajícím, čtyři padajícím, dva stojícím s věrnými bez přijímání.

Pravidlo 59. 125 .

Smilník sedm let nepřijímejž svaté tajiny. Dva roky ať pláče, dva ať naslouchá, dva ať padá a jeden rok pouze ať stojí s věrnými; osmý rok bude připuštěn k svatému přijímání.

Pravidlo 60. 126 .

Ta, která slíbila setrvati v panenství a porušila svůj slib, nechť naplní dobu trestu, stanoveného pro hřích cizoložství s rozdělením s ohledem na její život. Totéž pro ty, kteří učinili slib mnišského žití, avšak padli.

Pravidlo 61. .

Ten, kdo ukradl, jestliže sám se kál a přiznal, budiž na rok vzdálen pouze od přijímání svatých tajin; bude-li usvědčen, na dva roky. Doba tato budiž pro něho rozdělena na padání, (klečení) a stání s věřícími; potom ať je učiněn hodným přijímání.

Pravidlo 62. 127

Kdo spáchá hanebnost s mužským pohlavím, obdrží lhůtu pro pokání jako ten, kdo zhřešil cizoložstvím.

Pravidlo 63. 128

Kdo na zvířatech projevil svou hanebnost a vyzná se, budiž v zákazu tutéž dobu.

Pravidlo 64. 129

Křivopřísežník deset let nechť nepřijímá; dva roky buda mezi plačícími, tři mezi naslouchajícím Písmům, čtyři mezi padajícími, jeden stoje s věrnými, a tehdy obdrží přijímání.

Pravidlo 65. .

Kdo učinil pokání z čarodějnictví anebo z travičství, nechť stráví v pokání lhůtu stanovenou pro vrahy s rozdělením, odpovídajícím tomu, jak sebe sám usvědčil v tomto hříchu.

Pravidlo 66. 130

Kdo vykopával hroby, aby loupil, nepřijímejž svaté tajiny po deset let; dva nechť pláče, tři ať naslouchá, čtyři ať padá, jeden ať stojí s věrnými, a tehdy už ať přijímá.

Pravidlo 67. .

Krvesmilstvo bratra a sestry vyžaduje lhůtu pokání, stanovenou pro vraha.

Pravidlo 68.

Manželský svazek lidí v zakázaném příbuzenství, bude-li zjištěn, jako hřích lidský podléhá epitimii cizoložníků.

Pravidlo 69. .

Jestliže žalmista před sňatkem obcoval se svou snoubenkou, bude přijat za žalmistu po uplynutí jednoho roku odloučení od služby, ale zůstane bez povýšení na vyšší hodnost. Jestliže bez zasnoubení obcoval tajně, přestaniž sloužiti. Stejně tak podjáhen.

Pravidlo 70. 131

Jáhnu, který se poskvrnil ústy a vyznal, že jeho hřích dále netrval, budiž zakázáno sloužení, ale smí přijímati svaté tajiny s jáhny. Taktéž i kněz. Bude-li někdo zjištěn, že zhřešil ještě více než toto, budiž svržen, ať je v kterékoliv hodnosti.

Pravidlo 71. .

Kdo spolupůsobil při kterémkoliv z uvedených hříchů a nevyznal se, nýbrž byl usvědčen, budiž pod epitimií takovou dobu, na níž byl odsouzen pachatel zla.

Pravidlo 72. .

Kdo se svěřil kouzelníkům nebo jim podobným, budiž pod epitimií takovou dobu jako vrah.

Pravidlo 73. 132 .

Kdo se zřekl Krista a provinil se proti tajemství spásy, musí býti po celou dobu svého života v počtu plačících a povinen se vyznávati; až na konec svého života bude učiněn hodným přijímání svátostí podle víry v Boží lidumilnost.

Pravidlo 74. 133

Jestliže kdokoliv z padlých do shora jmenovaných hříchů se vyznal a stal se horlivým v nápravě, pak ten, kdo od lidumilnosti Boží přijal moc rozhřešovati a svazovati, nebude hoden odsouzení, když vida naprosto upřímné vyznání hříšníkovo stane se milosrdnějším a zkrátí epitimii. Totiž vyprávění svatého Písma nám ukazuje, že ti, kdož se vyznají s velkou horlivostí, dříve obdrží milosrdenství Boží.

Pravidlo 75. .

Ten, kdo se poskvrnil se svou sestrou po otci nebo po matce, nesmí choditi do modlitebního chrámu, dokud neustane od nezákonného a hnusného díla. Přijda do poznání hrůzného hříchu, nechť tři léta pláče a stojí u dveří modlitebních domů a prosí vcházející na modlitbu, aby se každý se soucitem za něj vroucně modlil k Pánu. Potom v druhém tříletí budiž připuštěn pouze k poslouchání Písem, ale po vyslechnutí Písem a poučení budiž vyháněn z chrámu, aby nebyl učiněn hodným obecenství na modlitbě. Potom, jestliže bude se slzami prositi o ni a o padání Před Pánem se zkroušeným srdcem a hlubokou pokorou, nechť se mu poskytnou další tři léta na padání. A takovým způsobem, když ukáže ovoce hojné pokání, desátého roku budiž přijat k modlení s věrnými, bez přijímání. Dva roky bude státi s věrnými v čas modlitby, posléze pak učiněn hodným společenství tajin.

Pravidlo 76. .

Týž předpis platí i pro ty, kdo obcovali se svou snachou.

Pravidlo 77. 134

Ten, kdo opustil ženu, zákonně s ním oddanou a vzal druhou, podle výroku Páně je vinen cizoložstvím. (Mat. 19, 9). Pravidly otců našich stanoveno, aby tací jeden rok plakali, dva roky poslouchali, tři padali, sedmý rok stáli s věrnými a pak aby učiněni byli hodnými svatého přijímání, budou-li se se slzami káti.

Pravidlo 78. .

Týž předpis budiž zachován i pro ty, kteří si vzali k spolužití dvě sestry, třebas bylo v různý čas.

Pravidlo 79. .

Ten, kdo obcoval se svou macechou, podléhá témuž pravidlu jako ten, kdo zhanobil svou sestru.

Pravidlo 80. .

Otcové mlčí o polygamii jako o věci zvířecí a zcela cizí lidskému pokolení. Nám se tento hřích jeví těžším než smilstvo. Proto bude moudrým podrobovati tyto epitimii podle pravidel, to jest, aby byli jeden rok plačícími, tři roky padajícími a potom mohou býti přijati.

Pravidlo 81. .

Jelikož v době barbarských vpádů mnozí se provinili proti víře v Boha, složili pohanské přísahy a jedli některá poskvrněná jídla, přinesená s kouzly v oběť modlám, budiž s takovými postupováno podle zákonů a pravidel už otci vydaných. Ti, kdož vytrpěli těžké zmoření na mukách a nevydrželi utrpení a zřekli se Krista, nebuďtež tři léta přijímáni do církve; po jejich uplynutí nechť dvě léta poslouchají Písma, tři ať padají, a tehdy mohou býti přijati do obecenství. Ti, kteří bez velikého násilí zradili víru v Boha, dotkli se běsovského stolu a složili pohanské přísahy, nechť budou tři léta vyvrženi z církve, dvě naslouchati Písmům, tři léta ať se modlí v padání, další tři ať stojí v době modlitby s věrnými, a tehdy už mohou býti přijati k přijímání svatých tajin.

Pravidlo 82. .

Ohledně těch, kdož porušili přísahu z přinucení a násilí: podléhají méně přísným trestům a po šesti létech mohou býti zcela přijati. Kdož bez nucení zradili svou víru, buďtež dva roky plačícími a dva roky naslouchajícími, pátého nechť se modlí s padajícími, dále buďtež na dva roky přijati ke společenství v modlitbě bez přijímání, a takto až ukáží patřičné pokání posléze budou přivedeni k přijetí Těla Páně.

Pravidlo 83. .

Ti, kdož se zabývají kouzly a následují pohanské obyčeje nebo uvádějí někoho do svého domu k čarování nebo očisťování, podléhají pravidlu šestiletého pokání; rok buďtež plačícími, rok naslouchajícími, tři léta padajícími a jeden rok ať stojí s věrnými a pak buďtež přijeti.

Pravidlo 84.

Všechno toto píšeme, aby byly zkoušeny plody pokání. Neposuzujeme je pouze podle délky času, nýbrž hledíme na způsob pokání. Jestliže někteří vytrvale se drží svých mravů a raději chtějí sloužiti tělesným chtíčům než Pánu a nepřijímají žití podle evangelia, nemáme s nimi nic společného. Neboť jsme naučeni u lidu nepokorného a reptajícího slyšeti toto: „Zachovejž život svůj.“ (1. Mojž. 19,17).

Pravidlo 85.

A tak nedopusťme, abychom zahynuli s takovými, nýbrž bojíce se přísného trestu a majíce před očima strašný den odplaty Páně, nechtějme zhynouti společně s cizími hříchy. Zda nás nepoučily hrozné osudy Páně a toliké rány nepřivedly k pocitu toho, že nás zanechal Pán pro naše přečiny a odevzdal v ruce barbarů, takže byl lid odveden nepřáteli do otroctví a rozptýlen, ježto se ti, kdož mají jméno Kristovo, odvážili takových špatností, aniž poznali a pochopili, že pro ně přišel na nás hněv Boží; co máme s nimi společného? Avšak ve dne i noci, veřejně i soukromě jsme povinni svědčiti jim o pravdě. Avšak nedopusťme toho, abychom byli zlákáni jejich zločiny, nýbrž více se modleme, abychom je získali a vytáhli ze sítě zlého. Jestliže se nám to nepodaří, v krajním případě pečujeme o to, abychom své duše zachránili před věčným odsouzením.

.

Z jiného listu sv. Basila Velikého k Amfilochiji, biskupu ikonijskému.

Pravidlo 86. .

Významným enkratitům (zdrženlivcům) na jejich důležitou námitku, proč ani my všechno nejíme, odpoví se takto: Neboť také se hnusíme svých výmětů. Totiž podle hodnoty pro nás je totéž rostlinný pokrm jako maso, kdežto v posuzování užitku jako v rostlinách oddělujeme škodlivé od zdravých tak i v masu rozlišujeme škodlivé od užitečného. Neboť i bolehlav je rostlina i maso jestřába je maso, avšak nikdo při zdravých smyslech nebude jísti blín aniž se dotýkati psího masa, leč z veliké nouze. Proto ten, kdo jedl, nespáchal zločin.

.

List sv. Basila Velikého k Diodoru, biskupu Tarskému.

Úvod.

Došel nás dopis s podpisem Diodora, avšak ostatní v něm se více hodí na někoho jiného než Diodora. Neboť se mi zdá, že někdo ze lstivých vzal na sebe tvou osobu a chtěl se tak učiniti věrohodným před posluchači. Byv otázán někým, zda je dovoleno uzavříti sňatek se sestrou své zemřelé ženy, nezděsil se této otázky, nýbrž jednak klidně přijal to, co vyslechl, jednak byl tazateli velmi odvážně a snažně nápomocen v hanebném přání. Kdybych měl u sebe tento dopis, poslal bych ti jej, a ty bys byl zcela ve stavu obhájiti sebe a pravdu. Jelikož však ten, kdo jej ukázal, vzal si jej nazpět jako jakýsi důkaz vítězství nade mnou, který jsem už dříve zakázal takové sňatky, všude jej nosil, pravě, že má písemné povolení, proto ti nyní píši, abych se dvojnásob opřel proti onomu podvrženému listu, zbavil ho jakékoliv platnosti, aby nemohl škoditi těm, kdož jej čtou.

Pravidlo 87. .

A tak prvním a v záležitostech této povahy velmi důležitým je uvésti, že se u nás zachovává zvyk, mající moc zákona, ježto toto ustanovení bylo nám předáno od svatých mužů. Zvyk je tento: Jestliže někdo, zachvácen nečistou vášní, upadne v hanebné obcování s dvěma sestrami, nepovažuje se to za manželství, a tací nejsou přijímáni do církevního shromáždění, dokud se vzájemně nerozloučí. Pročež i kdyby nebylo lze říci nic jiného, stačil by pouze tento zvyk k zakázání špatnosti. Vzhledem k tomu, že pisatel dopisu se pokusil lživým odůvodněním uvésti v život toliké zlo, nutno, abychom vzali na pomoc rozvahu, třebas v záležitostech zcela jasných přesvědčení je pádnější než každé usuzování. Byloť napsáno, praví on, v knize Levitské: „Nevezmeš sobě ženy k ženě první, abys soužil ji, odkrývaje hanbu její za života jejího.“ 135 Z toho prý je jasné, že je dovoleno vzíti ji po její smrti. Na toto především řeknu: „Cožkoli zákon mluví, těm, kteříž jsou pod zákonem mluví.“ 136 Neboť jinak bychom podléhali též obřízce, sobotě a zdržování některých pokrmů. Anebo zda se máme podřizovati jhu zákona, když najdeme něco příjemného našemu rozkošnictví, když však některý z předpisů zákona se jeví obtížným utíkati se ke svobodě, která je v Kristu? Tázali se nás: Dovoluje sv. Písmo vzíti si ženu po její sestře? Řekli jsme: Nikoliv. To je pro nás bez nebezpečí i pravdivé, avšak tvořiti si mínění pomocí vhodných závěrů o tom, o čem se mlčí, znamenalo by stanoviti předpis a nikoliv jej citovati. Tomu, kdo by se totiž tohoto odvážil, bylo by dovoleno i za života ženy, vzíti se její sestru. Neboť podobná sofistika může býti přizpůsobena i pro takový případ. Je napsáno, 137 řekl by, nevezmeš sobě žárlivou soupeřku, čili vzíti si nežárlivou předpis nezakazuje. Pročež obránce vášně řekne, že sestry nemají žárlivé povahy. Není-li tudíž příčiny, pro níž je spolužití s oběma zakázáno, co by překáželo vzíti si sestry? Toto není napsáno, odpovíme, a ani stanoveno. Myšlenka vyvoděná ze závěru činí dovoleným to i druhé. Náleží vrátiti se nemnoho nazpět k předchozím výrokům Zákona a tak se zbavit těžkostí. Neboť by se zpozorovalo, že zákonodárce nepojal všechny druhy hříchu, nýbrž zvláště odmítá všechny hříchy Egypťanů, odkudž vyšel Izrael a Chananejců, k nimž se přemisťoval. Lze čísti takto: „Vedle skutků země egyptské, v níž jsme bydlili, nečiňte ani podlé skutků země kananejské, do kteréž já vás uvozuji, činiti budete a v ustanoveních jejich nechoďte“ 138 Pravděpodobně tento druh hříchu nebyl tenkráte dovolen v žití pohanů, takže ani zákonodárce neměl nutnost jej zamezovati, avšak stačila zvyklost bez předchozího předpisu, aby tato hanebnost byla odvržena. Ale proč zakázal větší a zamlčel menší? Protože mnohým z tělesných lidí v ohledu na spolužití se sestrami živých žen zdál se být škodlivým příklad patriarchy. Co však máme my činiti? Říkati to, co je napsáno, nebo vyhledávati to, co zamlčeno? Totiž v těchto předpisech není ani to napsáno, že otec a syn nesmějí vcházeti k jedné souložnici, avšak u proroka se toto podrobuje největšímu odsouzení: „Nadto syn i otec vcházejí k jedné a též mladici.“ 139 A kolik jiných způsobů nečistých vášní vynalezla běsovská škola, o nichž božské Písmo pomlčelo? Ve snaze, aby neporušovalo posvátnou důležitost vyjmenováním hanebností zaznamenalo nečistoty obecnými názvy, jak vece apoštol Pavel: „Smilstvo pak a všeliká nečistota, neb lakomství aniž jmenováno, budiž mezi vámi, jakož sluší na svaté.“ 140 Pod jménem nečistota chápe nevhodné názvy styku mužů a žen. Tudíž pomlčení nedává povolení rozkošníkům. Pravím však, že zákonodárce vlastně nemlčel o tomto způsobu provinění, nýbrž velmi ostře jej zakázal. Totiž slova: „Nižádný člověk k žádné přítelkyni krevní nepřistupuj k obnažení hanby její, 141 obsahují v sobě i tento druh příbuzenství. Což může býti pro muže bližšího než vlastní žena nebo více než jeho tělo? Neboť oni už nejsou dva, ale jedno tělo. Tímto způsobem, prostřednictvím ženy, její sestra stává se příbuznou mužovou. Tudíž tak jako si nemůže vzíti matku své ženy, ani její dceru, poněvadž si nemůže vzíti svou matku, ani její dceru, nemůže si ani vzíti sestru své ženy, ježto si nesmí vzíti svou sestru. A naopak není dovoleno ženě spolužití s příbuzným muže, jelikož právo příbuznosti je společné pro oba. Každému, kdo žádá radu v manželství, svědčím, že pomíjí způsob tohoto světa a čas je ukrácený, aby i ti, kteříž mají ženy byli jakoby jich neměli. 142 Uvede-li mi někdo onen výrok jako námitku: „Ploďtež a rozmnožujte se“, 143 vysměji se mu, že nerozlišuje dobu stanovení předpisu. Druhé manželství je lék proti smilstvu a nikoliv cesta k rozkošnictví. Je řečeno: „Pakliť se nemohou zdržeti, nechať v stav manželský vstoupí.“ 144 Avšak nikoliv uzavírati sňatek a provinovati se přitom proti předpisům. Ti však, kteří poskvrňujíce duši bezectnou vášní nehledí na přirozenost, jež odedávna rozlišuje druhy příbuzenství, kterým jménem vystihnouti příbuzenský vztah mezi dětmi, narozenými z obou manželství? Zda jsou rodní bratři nebo bratranci? Vzhledem k smíšení příslušel by jim jeden i druhý název. Netvoř, člověče, z tety dětí jejich macechu a tu, jež má je laskati místo zemřelé matky neodzbrojuj neuhasitelnou řevnivostí. Totiž sama sočivost macech až za hrob se nenávistně prostírá, ta zatím co jiní, bývalí nepřátelé, smiřují se se zesnulými, macechy začínají nenávidět od smrti. Hlavním ze shorařečeného je toto: Přeje-li si někdo manželství podle zákona, je mu otevřen celý svět; řídí-li se jeho přání vášněmi, tím spíše nutno mu sňatek zakázati, aby uměl svým osudím vládnouti ve svatosti a ne v libosti žádostí. 145 Chtěl jsem se více rozepsati, avšak zadržela mne rozsáhlost psaní. Přeji si, buď aby mé doporučení bylo silnější než vášeň, anebo aby tento přečin nevnikl do naší oblasti, ale zůstal v těch místech, kde se toho odvážili.

.

List sv. Basila Velikého k presbyteru Řehoři.

Pravidlo 88. 146

Přečetl jsem tvůj list s všelikou trpělivostí a podivil jsem se, že ty, ač by ses mohl přede mnou krátce a snadno ospravedlniti samou záležitostí, ses rozhodl setrvati v tom, z čehos byl obviněn a snažíš se mnohomluvností vyléčit to, co je nevyléčitelné. Nikoliv my jako první, ó Řehoři, ani sami jsme nevydali předpis, že ženy a mužové nesmějí žíti společně. Přečti si pravidlo, vydané našimi sv. otci na nicejském sněmě, že je zakázáno míti v domě spolužijící ženy. Celibát má svou hodnotu v tom, že při něm není styku se ženským pohlavím. Takovým způsobem jestliže někdo vydávaje se podle jména za panice, avšak dělá skutkem to, co žijící se ženami, ukazuje, že se domáhá důstojenství panictví dle jména, avšak nezanechal hanebného rozkošnictví. Tím spíše jsi měl splnit můj požadavek, tvrdíš-li, že jsi prost každé tělesné vášně. Nepředpokládám, že by sedmdesátník žil se ženou vášnivě a nerozhodl jsem tak, jak jsem učinil, pro nastalý přečin, nýbrž proto, že jsem se naučil od apoštola neklásti úrazu neb pohoršení bratru. 147 Víme, že něčí čisté skutky bývají druhým pohnutkou ke hříchu. Proto řídíce se ustanovením sv. otců přikázali jsme ti, aby ses odloučil od oné ženy. Proč však obviňuješ chorepiskopa a vzpomínáš na dávné nepřátelství? Proč si stěžuješ i na mne, že mám otevřeny uši ke slyšení pomluv, ale nikoliv na sebe, ježto nejsi ochoten zanechati styk s ženou? Tudíž vzdal ji ze svého domu a urči do monastýru, aby byla s pannami; ty však mějž služebníky mužského pohlaví, aby skrze vás nebylo hanobeno Boží jméno. Dokud toto činíš, tisíce ospravedlnění, jež uvádíš v dopise, nepřinesou ti žádného užitku, nýbrž zemřeš v zákazu bohoslužeb a dáš Pánu odpověď za svůj trest. Jestliže se nepolepšíš a odvážíš se výkonu sloužení, budiž ti anathema před veškerým lidem a ti, kdož tebe přijmou, budou odloučeni od té církve.

.

Kanonický list sv. Basila Velikého k chorepiskopům.

Pravidlo 89. .

Velkou bolest cítím, že pravidla otců jsou opouštěna a jakákoliv přísnost byla z církve vypuzena. A obávám se, aby církevní záležitosti nedoznaly úplného zmatení, půjde-li tato lhostejnost ponenáhlu svou cestou. Podle zvyku, který odedávna se vžil v Božích církvích, služebníci církve byli přijímáni po vyšetření s naprostou přísností a bylo prověřeno pečlivě celé jejich chování; zda nejsou pomlouvační, opilci, svárliví, zda vychovávají své mladší, aby uměli následovati svatost, bez níž žádný neuzří Pána. 148 Toto šetření prováděli presbyteři a s nimi žijící jáhni, referovali o tom chorepiskopům a tito po obdržení mínky spolehlivých svědků uvědomili biskupa a pak zařadili služebníka do posvátného řádu. Avšak nyní vy především jste nás pominuli, nechcete dokonce nás informovati a všechnu pravomoc jste strhli na sebe. Posléze zanedbali jste tyto záležitosti a dovolili jste presbyterům a jáhnům, aby bez prozkoumání života, nýbrž ze stranickosti, pocházející z příbuzenství nebo z nějakého přátelství, koho chtějí uvádějí do církve třebas byl nehodný. Pro toto v každé obci se počítá mnoho služebníků, avšak není žádného důstojného pro službu oltáři, jako sami svědčíte, že nenalézáte lidí při volbách. Jelikož záležitost tato dospěla nakonec do nevyléčitelného stavu, zvláště nyní, kdy mnozí ze strachu, aby nebyli vzati mezi vojíny, rozhodují se pro službu církvi, z nutnosti jsem se uchýlil k obnovení pravidel otců a píši vám, abyste mi zaslali seznam církevních služebníků každé vsi s uvedením, kým byl kdo ustanoven a jaký je jeho život. Mějte i vy při sobě takový seznam, aby bylo lze srovnati vaše zápisy s těmi, co jsou u mne, a aby nikdo nemohl sebe zapisovati, když se mu zachce. Jestliže někteří byli přijati presbytery po prvním létě indiktu, tímto způsobem buďtež svrženi do počtu laiků. Budiž vámi znovu provedeno šetření o nich, a jsou-li hodni, nechť jsou přijati z vašeho rozhodnutí. Očistěte církev odstraňujíce z jejích služeb nehodné. A napříště zkoumejte způsobilost a přijímejte hodné, avšak nezařazujte do kleru, dokud mi neoznámíte. Vězte, že jinak ten, kdo byl bez mého souhlasu přijat do církevních služeb, stane se laikem.

.

List sv. Basila Velikého k jemu podřízeným biskupům.

Pravidlo 90. .

Ohavná záležitost, o níž píši, stala se předmětem podezření a řečí a naplnila mou duši zármutkem; ostatně zdála se mi neuvěřitelnou. Pročež tento list o ní nechť viník přijme jako lék, nevinný jako výstrahu a lhostejný k dobru a zlu, což by si ani nepřál mezi vámi vidět, jako svědectví proti němu. Co to je, o čem pravím? Vyprávějí někteří, že někteří z vás berou peníze od těch, jež světí, a zakrývají to jménem zbožnosti, což je ještě hůře. Neboť, páše-li někdo zlo pod rouškou dobra, je hoden dvojího potrestání: za to, že činí nedobré, a za to, že používá dobré takořka za svého pomocníka k páchání hříchu. Je-li tomu tak, nechť se tak neděje napříště, nýbrž ať se napraví. Tomu, kdo přijímá stříbro naprosto nutno říci to, co pravili apoštolé onomu, kdo chtěl je dáti, aby koupil odevzdávání sv. Ducha: „Peníze tvé buďtež s tebou na zatracení.“ 149 Méně však hřeší ten, kdo chtěl z nechápání koupiti dar Boží, nežli ten, kdo jej prodává, protože toto je prodej, a prodáváš-li to, cos obdržel zdarma jakoby prodaný satanu, bude ti dar odňat. Tak uvádíš kupčení do duchovních záležitostí a do církve, v níž je nám svěřeno Tělo a Krev Kristova. Nepřísluší, aby se toto takto dálo. Chci říci, v čem je chytráctví. Domnívají se, že nehřeší, berou-li nikoliv při rukopoložení, nýbrž po něm. Vzíti jest vzíti, ať je to kdykoliv. Tudíž prosím zanechati tento příjem, lépe toto vstupné do pekla, a nečiňte sebe nehodnými ke konání posvátných tajin, poskvrňujíce své ruce takovou chamtivostí. Odpusťte mi, že napřed nepřesvědčen, potom však přesvědčen, vyhrožuji. Spáchá-li někdo něco podobného, po tomto mém listě, odstoupiž od zdejších oltářů a hledejž sobě, kde by mohl kupovati a prodávati dar Boží. „Myť takového obyčeje nemáme, ani církev Boží.“ 150 Přestanu dodávaje jedno. Toto bývá z lakoty: „Kořen zajisté všeho zlého jestiť milování peněz“ 151 a nazývá se „modlám sloužení“. 152 A tak nedávejte modlám přednost před Kristem za trochu peněz, aniž napodobujte Jidáše prodávajíce z chamtivosti po druhé, kdo byl jedenkrát za nás ukřižován, neboť i pole i ruce těch, kdo přijímají takové ovoce, budou nazvány Akeldama.

.

Z 27 hlavy knihy sv, Basila o sv. Duchu k blaženému Amfilochiji.

Pravidlo 91. .

Některá z dogmat a kázání, chráněných v církvi, máme z písemného poučení, jiná však jsme přijali z apoštolského podání, tajemně svěřeného. Ta i ona mají jednu a tutéž platnost pro zbožnost. A tomu neodporuje nikdo, třebas málo obeznalý v církevních ustanoveních. Neboť jestliže počneme odmítati nepsané zvyky jako nemající veliké platnosti, nezpozorovaně poškodíme evangelium v hlavních bodech nebo dokonce svedeme kázání na názvy bez vlastního obsahu. Na příklad především připomenu to, co je první a všeobecné, totiž, že všichni doufající ve jméno Pána našeho Ježíše Krista se znamenají křížem; kdo tomuto učil v Písmu? Co z Písma nás naučilo, že se máme obraceti k modlitbě na východ? Slova vzývání (epiklese)při proměňování; chleba eucharistie a kalicha požehnání, kdo ze svatých nám písemně pozůstavil? Neboť jsme se nespokojili těmi slovy, jež vzpomněl apoštol nebo evangelium, nýbrž před nimi a po nich přinášíme také jiná, jako mající značnou působnost v tajemství, přijavše je z nepsaného učení. Požehnáváme také křestní vodu a olej k pomazání, dále samého křtěnce, podle kterého Písma? Zda nikoliv dle podání, jež se stalo mlčky a tajně? A co ještě? Které psané slovo nás naučilo samému pomazání olejem? Odkud je též trojnásobné ponoření člověka a ostatní při křtu; zřeknutí satana a jeho pomocníků, z kterého Písma bylo vzato? Zdali ne z onoho nezveřejňovaného a nevysloveného učení, jež naši otcové zachovali nedostupným před zvědavostí a v mlčenlivosti před vyzvídáním, jsouce zdravě naučeni ochrániti mlčením svatost tajiny? Neboť zda by bylo vhodné rozhlašovati písemně učení o tom, co se zakazuje dokonce viděti nezasvěceným v tajinu? Atd. Důvod podání bez Písem je ten, že přečastým zkoumáním dogmat mnozí by pro zevšednění ztratili zbožnost. Neboť něco jiného je dogma, ale něco jiného kázání. Dogmata jsou chována v mlčení, kázání však je veřejné. Druhem zamlčení je rovněž nejasnost, jež se užívá v Písmu, činíc chápání dogmat nepochopitelným pro užitek čtenářů. Na př. všichni zříme k východu v čas modliteb, avšak nemnozí víme, že tím hledáme dávnou rajskou vlast, kterou zasadil Bůh v Edenu na východě. 153 Také ve stoje se modlíme jedině v sobotu???, ale všichni neznáme původ toho. Neboť nejen proto, že vzkříšení Kristu a povinni hledati věcí nebeských, stáním v době modliteb v den vzkříšení sobě připomínáme milost, jež nám byla poskytnuta, nýbrž činíme taktéž, poněvadž tento den je považován za jakýsi obraz očekávaného věku. Pročež jako počátek dnů ani u Mojžíše se nenazývá prvním, nýbrž jedním. „I byl večer a bylo jitro, den jeden“, 154 praví jakoby se jeden a týž den vracel mnohokrát v kruhu zpět. A tak jediný a současně i osmý, který je skutečně jediným a osmým, jejž připomíná též žalmista v některých nadpisech žalmů, ukazuje stav, nastupující po tomto věku, den neustávající bez večera, bez následování dalších, neskonávající onen a nastárnoucí věk. A tak církev důvodně učí své chovance, aby modlitby onoho dne konali ve stoje, abychom častým připomínáním nehynoucího života, nezanechali v nedbalosti pokyny k onomu přechodu. Avšak i celá padesátnice je připomínka vzkříšení, očekávaného v budoucím věku. Neboť onen jediný a první den, násoben sedmi tvoří sedm týdnů svaté padesátnice. Padesátnice začíná a končí prvním dnem týdne. Padesátkrát procházejíc podobnými dny, ležícími mezi, touto podobností napodobuje věk, který v kruhovém pohybu začíná u takových znaků, u nichž se také končí. Církevní předpisy nás učí, abychom v těchto dnech dali přednost přímému držení těla v době modlitby, jako bychom jasnou připomínkou přemístili naší mysl z přítomnosti do budoucnosti. Při každém sklonění kolen a povstání úkonem ukazujeme i to, že jsme hříchem padli na zemi, i to, že lidumilností svého Stvořitele jsme byli opět povoláni na nebe. Avšak nedostane se mi říci o nenapsaných tajinách církevních. Další pomíjím. Samé vyznání víry, že věříme v Otce i Syna i svatého Ducha, z kterých Písem máme? Jestliže ze zbožné úvahy jsme povinni tak věřiti, jak jsme pokřtěni a z podání o křtu činíme vyznání víry, podobně tajemně působícímu výroku při křtu, nechť nám dovolí z téhož úsudku také pronášeti slavosloví, podobné vyznání víry. Odmítají-li však znění slavosloví jako nenapsané, nechť nám ukáží písemné důkazy jak vyznání víry, tak všeho ostatního, co jsme napočítali. Tudíž vzhledem k tomu, že je tolik nepsaného, co má velkou váhu v tajemství pobožnosti, zda by nám nechtěli povoliti jeden výrok, jenž nás došel od otců a našli jsme jej v nevymýšlené zvyklosti u neporušených církví, an má nemalou důležitost a přináší významný užitek pro působnost tajiny?

.

Z 29 hlavy knihy sv. Basila o sv. Duchu.

Pravidlo 92. .

Na námitku, že pro slavosloví „s Duchem“ 155 není svědectví a není v Písmech, odpovídáme: Kdyby se ani nic jiného nepřijalo bez Písem, nechť se nepřijímá ani toto, ale je-li u nás bez Písma uvedeno velmi mnoho tajemství, přijmeme s mnohými druhými věcmi i toto. Myslím, že je apoštolské i to, abychom se drželi nepsaného podání. „Chválímť pak vás, bratří, praví apoštol, že všechny věci mé v paměti máte, a jakž jsem vydal vám, ustanovení zachováváte.“ 156 A na jiném místě: „Držtež se učení vydaného, jemuž jste se naučili, buď skrze řeč, buď skrze list náš.“ 157 Jedním z toho tím spíše je i to, co rozebíráme a co přední ustanovovatelé odevzdali následovníkům a během času při trvajícím užívání dlouhodobým zvykem v církvích se zakořenilo. Tudíž jestliže my jako na soudě při nedostatku písemných důkazů uvedeme ve prospěch své záležitosti množství svědků, zdali od vás neobdržíme ospravedlňující řešení? Tak se domnívám. Neboť v ústech dvou svědků aneb v ústech tří svědků stane slovo. 158 Poukážeme-li na dlouhou dobu jasně svědčící v náš prospěch, zda se vám neukážeme jako správně mluvící, ježto není možno s úspěchem se s vámi příti? Neboť dávná dogmata nějakým způsobem působí zbožnou úctu, vzbuzující svým stářím jako jakýmisi šedinami úctyhodný vztah.

X