Poselství Posvátného Synodu Pravoslavné církve v českých zemích a na Slovensku k svátkům Narození Pána našeho Ježíše Krista.

f12f37057eae348fa1ebfd217dfce810

06.01.2016

V Kristu nejmilejší důstojní otcové, drazí bratři a sestry, pravoslavní křesťané!

Svátky Narození našeho Pána a Spasitele Ježíše Krista jsou jedny z nejkrásnějších a nejintenzivněji prožívaných svátečních dnů církevního kalendáře. Všichni věřící rozechvěle pospíchají do chrámu na sváteční bohoslužby, aby byli proniknuti duchovním obsahem těchto svátků, který oplývá takovou duchovní silou, že se dokonce přelévá i přes hranice Církve. Oslovuje totiž i nevěřící lidi. I oni jsou plni dojetí a snaží se v tyto dny chovat se k sobě navzájem ohleduplně, projevovat si lásku, pomáhat si. Rodiny se scházejí, lidé se obdarovávají dárky, aby tím potěšili druh druha. Příbuzní i známí si posílají přání, aby se vzájemně ujistili, že na sebe nezapomínají. Každý vynáší z hlubin svého srdce to nejušlechtilejší, co je schopen projevit.

Vidíme-li, jak tyto svátky působí tak podivuhodnou mocí, že mění život a chování dokonce i nevěřících lidí, přivádí nás to k zamyšlení, jak mocná je ta dvě tisíciletí stará událost, na jejíž památku jsou tyto svátky ustanoveny. Co řekneme, když se nás někdo otáže: „Co se to vlastně tenkrát stalo? Co se děje v skrytu za obrázkem jesliček s Pannou Marií a Josefem, s maličkým děťátkem a s pastýři přicházejícími se klanět?“ Pravoslavná tradice a víra dokáže odpovědět jedinou krátkou větou: „Bůh se stal člověkem.“ Význam a dosah těchto několika slov otřásá světem i lidskými dějinami.

Z lásky člověku se Bůh vtěluje, aby se kvůli naší záchraně stal tím, čím doposavad nebyl – člověkem, ale nepřestal při tom být Bohem.

V posvátných písních, které zpíváme při bohoslužbách, se o tom praví: „Syn Boží, který je nezměnitelným obrazem Otcovým, obrazem jeho věčnosti, přijímá podobu služebníka. Přichází skrze Matku, jež neokusila manželství, aniž doznal proměny; neboť kým byl, Bohem pravým, tím zůstal; a čím nebyl, to přijal, když se stal člověkem z lidumilnosti své.“ (Z první sváteční stichiry)

Jakou nedozírnou lásku Boha k člověku můžeme tušit za touto událostí! On, který je věčným a nikým nestvořeným Bohem, jemuž je cizí pomíjivost a smrt, přistoupil na to, že se stane tím, čím jsme my. Přijal na sebe vše, co patří k lidství, kromě hříchu. Stal se člověkem, který je podroben stárnutí, zármutku, bolestem a smrti. Nesmrtelný Bůh se narodil přirozenou cestou. Stvořitele světa a vesmíru vidíme v Betlémě, jak je maličkým slabým dítětem. Všemohoucí Hospodin byl v těle nemluvňátka, které je ve všem odkázáno na péči maminky a okolních lidí. Vševědoucí Bůh se stal tím, kdo se teprve bude učit chodit, mluvit a později i číst a psát. Ten, kdo je tak nesmírný, že je mu celý nekonečný vesmír jen podnožím pro jeho nohy, se stal tím, kdo se vešel do lůna Panny Marie, a posléze jej vidíme ležet v jesličkách. Bůh, jemuž patří vše, se rodí na nejchudším místě, v jeskyni za městem, protože se pro něj nenašlo místečko pod střechou lidského příbytku.

Lidstvo ani andělé si do té doby neuměli představit, že by Nejvyšší Bůh na něco tak nevídaného přistoupil. Bůh se vtělil, narodil se jako člověk, aby začal zde na zemi konat své dílo záchrany člověka. Zachraňuje toho, kdo jej kdysi v ráji u stromu zradil svou neposlušností, kdo vlastní vinou upadl do neštěstí a kdo je kvůli tomu zotročen smrtí a pomíjivostí. Zachraňuje člověka, každého z nás, kdož tuto Adamovu neposlušnost každodenně opakuje svými hříchy. Tyto události zvěstují celému lidstvu, že nejsme opuštěni, nejsme svým Stvořitelem ponecháni napospas nepřátelům, nejsme mu lhostejní, nejsme jím navždy zavrženi, protože jeho láska překonává naši nevěrnost i naši slabost, a vítězí nad  následky našeho hříchu.

Když se Bůh v Betlémě narodil, učinil to, „abychom byli přijati za jeho syny. Protože jsme synové, poslal do našich srdcí Ducha svého Syna, Ducha volajícího Abba, Otče! A tak už nejsme otroci, nýbrž synové a dědicové,“ píše apoštol Pavel v listu Galatským (4,6-7).

Toto poselství Boží lásky k člověku jistě zachytí v průběhu svátečních dnů i mnoho nevěřících lidí. Oni nevědí, že je to Boží láska, protože Boha zatím nepoznali. Avšak cítí duchovní dotyk čehosi, co přesahuje jejich každodenní zkušenost. Tuší, že se tyto svátky týkají toho, co překračuje naši pomíjivou lidskou existenci. Vnímají nadpozemskou krásu, která skrze tyto svátky vstupuje do lidských srdcí.

Jak tedy odpovíme na takový nepřehlédnutelný projev Boží dobrotivosti? Bůh pro nás učinil vše, co bylo možno a co bylo potřebné. Teď je řada na nás, abychom na Boží lásku odpověděli svou láskou, vděčností a životem v Kristu. Církevní život, svaté Tajiny, bohoslužby a věrouka – to vše nám ukazuje cestu. Kráčíme-li po ní s upřímným srdcem, přijímáme tím pozvání k nebeské hostině, kterou nám Bůh svým vtělením a celým dílem spásy uchystal.

Pro nás, věřící a církevní lid, je hlavní radostí ze svátků Narození Kristova, že v nich spatřujeme stále otevřenou bránu do hodovní síně věčné radosti a blaženosti, která v Božím království nepomíjí. Tato blaženost spočívá v tom, že všichni budeme zahrnuti do náruče Kristovy, který dá člověku vše, po čem jeho duše žízní.

S přáním společné věčné radosti a požehnaných letošních svátků Narození Kristova vás pozdravují svátečním zvoláním:

Kristus se rodí! Oslavujte Ho!  Christos raždajetsja! Slávitě Jego!

+ Simeon

arcibiskup olomoucko-brněnský,

metropolitní správce Pravoslavné církve v českých zemích a na Slovensku

+ Michal

arcibiskup pražský a českých zemí

+ Izaiáš

biskup šumperský

Svátky Narození Kristova, 2015

KONTAKTNÍ FORMULÁŘ

Napište nám

Sending

©2017 Pražská eparchie Pravoslavná církev v českých zemích a na Slovensku Design IQ WEBY

Log in with your credentials

Forgot your details?

Přejít k navigační liště