HISTORIE CÍRKVE

HISTORIE CÍRKVE

Pravoslavná církev je jedna svatá, všeobecná a apoštolská církev.

 

Byla založena samotným Pánem Ježíšem Kristem, který si vyvolil 12 apoštolů a vyslal je hlásat Evangelium nejprve mezi Izraelem, po svém zmrtvýchvstání pak po všem světě (Mt 28, 16 – 20). Podle Jeho zaslíbení 50. den po Velikonocích, o svátku Letnic, sestoupil v Jeruzalémě na 12 apoštolů Duch Svatý a toto datum se považuje za okamžik vlastního založení svaté Církve.

Pravoslavná církev je pravou dědičkou této prvotní církve apoštolů. Je s ní spojena nejen vírou, ale i nepřetržitou osobní kontinuitou, která se projevuje nepřerušenou posloupností biskupů od apoštolů až po současné kněžstvo. Díky své čisté víře i apoštolské posloupnosti uchovává pravoslavná církev stále milost Ducha Svatého, která byla na apoštoly vylita o Letnicích.

 

                                                 Sestoupení Ducha Svatého na apoštoly v Jeruzalémě (Sk 2, 1 – 4)

 

Církev se z Jeruzaléma během několika desetiletí rozšířila po celé Římské říši. Protože ale křesťané odmítali slepě sloužit císaři a za svého nejvyššího pána považovali Pána Ježíše Krista, byli krutě pronásledováni po téměř tři staletí. V té době položilo životy za svou víru mnoho mučedníků. Přesto, nebo spíše právě proto, církev neustále rostla a sílila. Proto se právem říká, že církev stojí na krvi mučedníků.

Roku 313 A. D. římský císař Konstantin vydal Edikt milánský, kterým povolil vyznávání křesťanství ve své říši. Novou víru všestranně podporoval a proto byl po své smrti prohlášen za svatého. Mimo jiné svolal i první všeobecný sněm (koncil), který se sešel roku 325 v maloasijské Nicei (dnešní Iznik v Turecku). Tento sněm, vycházeje z apoštolské tradice i z učení obsaženého v Písmu, přesně definoval základy pravé víry. Její nejdůležitější částí se stalo vyznání víry , doplněné roku 381 na 2. všeobecném sněmu v Cařihradě (tzv. nicejsko-cařihradské vyznání víry).

 

1. všeobecný sněm se konal r. 325 za předsednictví císaře Konstantina Velikého. Sněmu se účastnil sv. Mikuláš, biskup Myr Lykijských, nebo ještě jako jáhen pozdější alexandrijský patriarcha sv. Athanasios Veliký.

 

Pod ochranou římských císařů působila církev i v dalších staletích. Na západě se však situace zkomplikovala po sesazení posledního císaře roku 476, v době, kdy se západní polovina říše již zcela rozpadla pod tlakem Germánů. Vzhledem k tomu, že moc východořímských císařů zasahovala do těchto oblastí jen slabě a po přechodnou dobu, začala se církev shromažďovat kolem římského papeže, biskupa někdejšího hlavního města. Ten už od nejranějších církevních dob zdůrazňoval své výsadní postavení v celé církvi, které odvozoval ze skutečnosti, že byl nástupcem prvního římského biskupa, apoštola Petra. Papežové si osobovali kanonický primát v církvi, který se jim do konce 1. tisíciletí podařilo na západě beze zbytku prosadit.

Na východě zůstala římská říše zachována a jejím hlavním městem byl Cařihrad (dnešní Istanbul). Církev zde zachovávala starý způsob uspořádání, obvyklý už v apoštolských dobách, podle kterého byl každý biskup svrchovaným pastýřem své eparchie (biskupství). Biskupové významných měst (metropolitové a patriarchové) požívali pouze čestného primátu a biskupy na jim svěřeném širším území pouze koordinovali. Nejvyšší cti požívalo pět biskupských stolců v pěti nejvýznamnějších městech tehdejšího světa: Římě, Cařihradě, Alexandrii, Antiochii a samozřejmě v Jeruzalémě. Jejich biskupové nesli titul “patriarcha” a byli vrchními správci církve v jim příslušných zemích. Tento model funguje v pravoslavné církvi dodnes, byť patriarchů je v současné době více.

Přesto, že se pojetí fungování církve na západě a na východě lišilo, zůstávala nadále celá církev v jednotě. V pravoslavné církvi jsou i dnes ctěni jako svatí mnozí římští papežové v čele s Řehořem Velikým (tzv. Dvojeslovem). Přes časté administrativní spory totiž východní i západní část církve spojovala společná víra. Až do 9. století bylo tuto víru nutné téměř neustále bránit proti nejrůznějším herezím, přičemž je třeba zdůraznit, že v těchto dobách byl baštou pravověří povětšinou právě Řím.

 

Ikona římského papeže Řehoře Velikého (Dialoga – Dvojeslova). Ačkoli tento papež, který zastával úřad v letech 590 – 604, byl velkým zastáncem papežského primátu, je na východě uctíván jako svatý. Jeho jméno nese liturgie předem posvěcených darů, která se v pravoslavné církvi slouží ve všední dny velkého půstu.

 

Od začátku 4. do konce 8. století se postupně sešlo sedm všeobecných sněmů (koncilů), jejichž hlavním úkolem byla obrana víry proti nejrůznějším herezím. Kromě dogmat, která byla formulována s cílem jasně vymezit pravověří, přijaly tyto sněmy i řadu kánonů, upravujících život křesťanů i fungování církve. Nebezpečí herezí bylo definitivně zažehnáno roku 843 po odeznění obrazoborectví.

V té době se však od sebe začaly stále více vzdalovat východní a západní část jedné všeobecné církve. Svou roli jistě sehrála odlišná mentalita latinského západu a řeckého východu, stejně jako odlišné podmínky vývoje církve v obou oblastech (na východě centralizovaný fungující stát, na západě po většinu doby absence silné státní moci). Nicméně se prohlubovaly rozdíly i v čistě církevních a věroučných věcech. Na západě postupně přijala celá církev učení o vycházení Ducha Sv. nejen z Otce, ale i ze Syna (“Filioque”), které vnutili němečtí panovníci v průběhu 10. století i papežům. Pro východ byla tato vsuvka do vyznání víry nepřijatelná, neboť měnila vztahy ve Sv. Trojici a měla závažné duchovní následky. Další rozdíl byl v pojetí moci římského biskupa, který měl podle latinského západu svrchovanou moc nad všemi biskupy celé církve, podle východu však pouze čestný primát. Kromě toho existovaly i rozdíly v církevní praxi, jako používání kvašeného (východ)/nekvašeného (západ) chleba při eucharistii, rozdílné držení půstů atd. Tyto rozdíly, ač ve skutečnosti nepodstatné, daly příčinu k vleklým sporům. Neshody nakonec vyústily roku 1054 v tzv. velký rozkol, kdy došlo k oddělení římského patriarchátu, tedy celé západní církve, a čtyř patriarchátů východních v čele s Cařihradem. Ačkoli to tehdy nikdo neočekával, toto oddělení se stalo definitivním a vznikly tak dvě církve, které jsme dnes zvyklí nazývat “římskokatolická” a “pravoslavná”.

 

          

Posledním světcem nerozdělené církve je sv. Prokop Sázavský (zemř. 1053 – pouhý rok před velkým rozkolem). Je uctíván nejen pravoslavnou církví, ale roku 1204 jej svatořečil sám papež Inocenc III.

 

DĚJINY PRAVOSLAVÍ V ČESKÝCH ZEMÍCH

Na naše území začali přicházet křesťanští misionář nejprve ze západu, z francké říše. Nejaktivnější byli misionáři z bavorského biskupství v Pasově. Těm se kolem roku 830 podařilo pokřtít Moravu, když křesťanství přijal její kníže Mojmír I. a jeho družina. Ve stejné době rozvíjeli své misijní aktivity na Nitransku i salcburští arcibiskupové. Čechy měly vazby spíše na biskupství v Řezně. Právě tam bylo roku 845 pokřtěno 14 českých knížat, která sem přijela na říšský sněm. Jejich křest byl ale čistě politickým krokem a nezanechal v duchovním vývoji země žádnou stopu.

Franští misionáři přinášeli do našich zemí samozřejmě křesťanství v jeho západní podobě, tedy včetně latinské liturgie. To poněkud ztěžovalo šíření víry mezi lidem, který vůbec nerozuměl obřadům ani čtením z Písma. Nová víra tak zákonitě zůstávala pouze povrchní. Moravští panovníci ale vnímali jako větší problém skutečnost, že franští kněží mohli sloužit jako pátá kolona (východo)franské říše při jejím tlaku na Moravu. Není proto divu, že se druhý velkomoravský panovník, kníže Rostislav, snažil po roce 860 pro svou zemi získat církevní nezávislost, tedy vlastního biskupa. Když neuspěl se svou žádostí v Římě, obrátil se na Cařihrad. Zde mu císař společně s patriarchou vyhověli a poslali mu na Moravu misionáře. Těmi byli dva bratři, Konstantin a Metoděj.

 

Příchod Konstantina a Metoděje na Moravu. Klečící se svatozáří je kníže Rostislav, který je pravoslavnou církví uctíván jako svatý pro své zásluhy o christianizaci země i mučednickou smrt v žaláři.

 

Konstantin ani Metoděj dorazili na Moravu roku 863. Ani jeden z nich však nebyl biskupem, nemohli tedy v zemi ustavit samostatnou církevní organizaci, o kterou kníže Rostislav tolik usiloval. Přinášeli však něco daleko cennějšího: slovanské písmo a spolu s ním překlady liturgických knih i Evangelia. Na těchto základech chtěli vybudovat nejen samostatnou moravskou církev, ale celou slovanskou křesťanskou kulturu. Kníže Rostislav jejich záměr pochopil a všestranně podpořil. Nejen že mu pravděpodobně věrozvěsti přinesli slib císaře, že při zdárném průběhu jejich misie nechá vysvětit v Cařihradě moravské biskupy, ale uvědomil si, že jejich misijní dílo se bude šířit mezi ostatní slovanské národy a Morava stane v jejich čele jako ohnisko slovanského křesťanství. Proto podřídil všechno moravské duchovenstvo, které až dosud spravovali franští arcikněží jako zástupci pasovského biskupa, pravomoci Konstantina a Metoděje. Dal jim rovněž do učení několik stovek žáků.

Konstantin a Metoděj během následujících čtyř let usilovně pracovali nejen na výchově nových kněží a na hlásání víry moravskému lidu, ale i na překladech bohoslužeb a knih Písma. kladli důraz na to, aby lidé novou víru pochopili a žili podle ní a aby jim byly srozumitelné jak liturgie, tak všechny bohoslužebné úkony. Často se objevují názory, že věrozvěsti na Moravě budovali jakousi přechodnou církev východo-západního stylu nebo dokonce západní církev se slovanskou liturgií. Ve skutečnosti ale vše nasvědčuje tomu, že zde šířili čistě východní křesťanství, a to jak co se týče věrouky, tak i bohoslužeb a církevní praxe.

Roku 867 již oba bratři usoudili, že jejich žáci jsou připraveni na kněžské svěcení a ti nejlepší i na svěcení biskupské. Vydali se tedy s nimi do Benátek, odkud měli plout do Cařihradu. Zde je však zastihla zpráva o politickém převratu ve Východořímské říši, který jakékoli svěcení moravských žáků znemožňoval. V této bezvýchodné situaci přijali papežovo pozvání do Říma. Papež Hadrián je nejen přijal, ale po delších rozhovorech potvrdil platnost slovanské liturgie a nechal vysvětit moravské žáky na kněze.

 

Příchod Konstantina a Metoděje do Říma roku 867 na fresce v římské bazilice sv. Klimenta. Ostatky tohoto světce, papeže-mučedníka z 1. století, oba bratři přinesli do Věčného města a darovali je papeži. Tělo světce na nosítkách je zobrazeno uprostřed výjevu. Ve stejné bazilice byl pohřben po své smrti i Konstantin (na obraze zcela vlevo se svatozáří).

 

Roku 869 zemřel v Římě Konstantin, který měl vždycky chatrné zdraví Před smrtí přijal nejvyšší stupeň mnišství, velkou schimu, a spolu s ní jméno Cyril. Proto se o něm dnes hovoří jako o sv. Cyrilu. Byl pohřben v bazilice sv. Klimenta, blízko ostatků papeže Klimenta I., jehož tělo s bratrem do Říma přinesli.

Téhož roku papež vysvětil Metoděje na arcibiskupa a jako sídelní město mu určil Sirmium (dnešní Srěmskou Mitrovici v Srbsku). Jeho pravomoc měla zahrnovat nejen Moravu a Pannonii (dnešní Maďarsko), ale i Istrii (státy někdejší Jugoslávie) a další území na Balkáně. Všechny tyto oblasti byly osídleny slovanskými kmeny a papež nejspíš počítal s tím, že Metoděj se svou slovanskou liturgií se tu stane protiváhou řecky mluvící misie z východu. Tento velkolepý projekt byl ale zmařen na samém počátku. V témže roce byl totiž moravský kníže Rostislav svržen svým synovcem Svatoplukem a Morava se dostala do franckého područí. Metoděj byl roku 870 zajat franckými biskupy a po inscenovaném soudu byl uvržen do vazby v bavorském klášteře, z níž už neměl nikdy vyjít. Trvalo tři roky, než byl nakonec na přímý zásah papeže propuštěn.

Roku 873 se konečně vrátil na Moravu, kde se ujal úřadu arcibiskupa pod záštitou knížete (krále) Svatopluka, který mezi tím vypudil Franky ze země. Metoděj se tak stal hlavou celé moravské církve. Ta nadále sílila jak vnitřně, tedy stavbou nových kostelů, vyučováním žáků a christianizací obyvatelstva, tak i prostorově, když jí byly podřízeny Svatoplukem nově získaná území: Blatensko u dnešního Balatonského jezera, Vislansko, Čechy a polabské Srbsko. Metoděj pokračoval v překladatelském díle a d o konce života přeložil celé Písmo svaté do slovanštiny. V tomto jazyce byly slouženy i všechny denní bohoslužby, byly v něm sepsány církevní legendy na prvním místě Život Konstantinův, velebící Metodějova zesnulého bratra. Metoděj se snažil vštípit Slovanům i mravní a společenské zásady křesťanského života a proto vytvořil i zákoníky: Nomokánon a Zákon sjudny ljuděm.

Metoděj s největší pravděpodobností sídlil při kostele v Sadech u Uherského Hradiště, zasvěceném Bohorodičce Panně Marii. Zbytky velkolepé baziliky i významného církevního okrsku zde odkryli archeologové. Tento chrám stál na dohled hlavního města Moravy, Velehradu (dnes Staré město u Uherského Hradiště). Další významná církevní centra byla Valy u Mikulčic s množstvím kostelů a Nitra, kde bylo v Metodějově době zřízeno biskupství.

Metoděj se ale musel potýkat s oposicí franského kněžstva, v jehož čele stál nitranský biskup Viching. Ten měl podporu krále Svatopluka, který se snažil stále více napodobovat franské mravy. Arcibiskup byl proto nucen opakovaně čelit Vichingovým intrikám, které vyvrcholily, jeho předvoláním do Říma. Zde se ale Metoděj ospravedlnil a papež Jan VIII. mu bulou Industriae tuae potvrdil povolení k užívání slovanštiny při liturgii.

 

Velkomoravská říše v době Svatoplukově a Metodějově. Celé její území podléhalo církevně moravskému arcibiskupovi.

 

Metoděj zemřel roku 885 a ještě před smrtí doporučil jako svého nástupce Gorazda – rodem Moravana, znalého jak slovanské, tak latinské liturgie. Gorazd byl skutečně zvolen, k jeho vysvěcení však již nedošlo. Smrt váženého arcibiskupa využil proradný Viching ke konečnému zničení moravské slovanské církve. Ještě téhož roku obvinil u papeže Metoděje a jeho žáky ze zavádění východní církevní praxe a věrouky na Moravě. Papež Štěpán V. mu dal za pravdu a bulou Quia te zelo fidei, adresovanou králi Svatoplukovi, zakázal slovanskou liturgii na území Moravy. Zároveň připojil pohrůžku, že kdo by se zákazu nepodřídil, má být vyhnán ze země. S tímto dokumentem v ruce se počátkem roku 886 Viching vrátil na Moravu a okamžitě začal jednat. Král Svatopluk mu nechal volnou ruku, neboť se neodvážil postavit se proti nařízení papeže. Nitranský biskup nechal Metodějovy žáky vyhnat nebo rovnou prodat do otroctví a ty nejvýznamnější, v čele se zvoleným arcibiskupem Gorazdem, uvěznit. Při tom byli všichni vystaveni týrání a posměchu Vichingových německých žoldnéřů. Po krátkém čase většinu vězňů propustil a poslal do vyhnanství, mizí však zcela zprávy o Gorazdovi, který byl pravděpodobně v žaláři zabit, aby nepovstal “nový Metoděj”.

Vyhnaní slovanští kněží a žáci se uchýlili především o Bulharska. Tamní car Boris (ve křtu Michael) si totiž uvědomil to, co nedocházelo Svatoplukovi: že slovanské duchovenstvo učiní z jeho země centrum kultury a pomůže mu získat církevní nezávislost. V Bulharsku potom Metodějovi a Cyrilovi žáci založili Kliment, Naum, Angelár a Sáva založili školy v Preslavi a Ochridu a zjednodušili slovanské písmo. Tak vznikla nová abeceda, nazvaná na počest tvůrce slovanského jazyka cyrilice. Z Bulharska se později slovanská liturgie rozšířila dále na Balkán a zejména na Kyjevskou Rus. Tak dílo soluňských bratří jako požehnané Bohem nezaniklo, ale dodnes vzkvétá.

 

Svatí Sedmipočetníci na ikoně v monastýru sv. Nauma v Ochridu (Makedonie). Cyril, Metoděj a jejich pět žáků jsou uctívaní jako svatí. Z leva jsou vyobrazeni: Naum, Kliment, biskup v Ochridu, Sáva, Metoděj (s kostelem v rukou), Angelár, Cyril (jako biskup) a velkomoravský Gorazd I.

 

Křesťanství v Čechách

Významným misijním krokem arcibiskupa Metoděje bylo pokřtění Čech. Česká kotlina byla rozdělena na řadu kmenových knížectví, z nichž nejsilnější bylo středočeské knížectví “Čechů” pod vládou Přemyslovců. Jeho kníže Bořivoj byl exponentem velkomoravského krále Svatopluka, který během 70. let 9. století českou kotlinu ovládl.

Pravděpodobně krátce po roce 880 přijal Bořivoj na Svatoplukově dvoře křest z rukou Metoděje. Byl to určitě do jisté míry politický akt, protože Bořivoj tak byl i kulturně a nábožensky připoután do velkomoravské sféry vlivu. Ačkoli někteří badatelé skutečnost Bořivojova křtu Metodějem zpochybňují, zdá se být spolehlivě doložena zprávou legendisty Kristiána, který psal o sto let později v prostředí pražského přemyslovského dvora a pravděpodobně sám z tohoto rodu pocházel.

Metoděj poslal s Bořivojem do Čech misijní skupinu, vedenou knězem Kaichem. Není pochyb, že se jednalo o slovanské kněží, Metodějovy žáky. Bořivoj šířil ve svém knížectví novou víru, horlivou křesťankou byla i jeho manželka Ludmila. Prvním kostelem v Čechách se stal chrám sv. Klimenta (s příznačným zasvěcením!) na sídelním hradišti Levý Hradec. Když o něco později přenesl Bořivoj své sídlo do Prahy, založil zde chrám zasvěcený Bohorodičce Panně Marii (stejné zasvěcení nesl i Metodějův katedrálních chrám na Moravě!). Trojici nejstarších chrámů uzavírá rotunda sv. Petra, vystavěná na Budči Bořivojovým synem Spytihněvem, která je zároveň nejstarším chrámem u nás, který se zachoval v původní podobě.

 

Nejstarší český kostel sv. Klimenta na Levém Hradci u Prahy. Kostel je přestavěn v pozdějších staletích, z původní budovy jsou už pouze základy.

 

Kostel sv. Petra na Budči. K původní rotundě z doby kolem roku 900 je přistavěna věž a sakristii. Zde tohoto kostela viděly sv. Václava, který zde byl vyučován v písmu.

 

Po vyhnání Metodějových žáků roku 886 se část z nich uchýlila do Čech a zde pokračovali v misijním díle. Zároveň ale za vlády knížete Spytihněva, zejména poté, co se roku 895 poddal východofranskému panovníkovi, začalo pronikat do země i franské latinské duchovenstvo. Vliv latinské církve postupně převážil, ačkoli slovanská liturgie žila v Čechách (a snad též na Moravě) po celé 10. století. Mezi její ochránce patřila nepochybně svatá kněžna Ludmila, manželka Bořivojova, a její vnuk, svatý kníže Václav. Václav byl na přání své babičky vzdělán jak v latinských, tak slovanských knihách. Na druhou stranu právě Václav se výrazně politicky orientoval na spolupráci německým panovníkem a podle legend zval do země latinské duchovenstvo. Přesto jak Václav, tak Ludmila byli svými současníky, slovanskými duchovními, vnímáni jako ochránci slovanské liturgie. Na jejich počest vzniklo několik staroslověnských legend, což svědčí o tom, že byli v toto prostředí uctíváni jako svatí. Jen pro srovnání: latinská církev v Čechách ještě na počátku 12. století Ludmilu jako svatou oficiálně neuznávala. Oba světci jsou dnes uctíváni jak západní církví, tak církví východní a jejich úcta je silná zejména v Rusku.

 

Svatý Václav, kníže a mučedník.

 

Kromě knížat Václava a Ludmily je významnou postavou počátků křesťanství u nás i poustevník sv. Ivan Český, který žil v jeskyni u Berounka v dnešním Sv. Janu pod Skalou. Podle staroslověnské legendy byl synem slovanského knížete, ale raději než světskou slávu zvolil poustevnický život. Legenda popisuje i jeho setkání s knížetem Bořivojem. Ačkoli katolická církev uznává Ivana pouze jako blahoslaveného, pravoslavná církev jej uctívá coby světce a k jeho jeskyni, kde je i pohřben, koná každoročně pouti.

 

Jeskyně sv. Ivana Českého upravená pro pravoslavnou liturgii.

 

Slovanská liturgie přetrvala v Českých zemích po celé 10. století, ačkoli byla stále více zatlačována do pozadí latinskou liturgií. Stále se však jednalo o dvě liturgie v rámci jedné nerozdělené církve. V prostředí slovanského duchovenstva byla nadále udržována cyrilometodějská tradice, ačkoli její návaznost na východní církev už pravděpodobně nebyla vnímána příliš silně.

V 11. století dostala slovanská liturgie a potažmo kultura v Čechách nový impuls díky založení sázavského kláštera poustevníkem sv. Prokopem roku 1032. Ačkoli se jednalo o klášter benediktinský, složila se zde slovanská liturgie. Právě odtud pochází mnoho staroslověnských písemných památek českého původu. Po smrti sv. Prokopa (1053) byli sice mniši vyhnáni, ale za svého nuceného pobytu v Uhrách navázali styky s Kyjevskou Rusí. Když se po roce 1061 opět na Sázavu vrátili, pokračovali v literární tvorbě i v kontaktech s ruským, církevně – slovanským prostředím. Sázava se stávala tedy jakýmsi mostem mezi východní a západní církví, o to cennějším, že to bylo již v období po velkém rozkolu roku 1054. Sázavští benediktini byli na jedné straně integrální součástí latinské církve středověkých Čech, na druhé straně ale udržoval intenzivní  duchovní spojení s Kyjevskou Rusí, které se projevilo například tím, že ve svém chrámu uchovávali ostatky ruských mučedníků Borise a Gleba.

Velkým příznivcem sázavského kláštera byl první český král Vratislav. Uvědomoval si, že slovanská liturgie spojuje jeho zemi s tradicí Velké Moravy, nejmocnějšího státu střední Evropy. Proto žádal papeže o povolení slovanské liturgie v celých Čechách a na Moravě, ten to ale roku 1080 zamítl.

Přesto, nebo právě proto, byli trnem v oku horlivým stoupencům Říma a tak byla nakonec slovanská komunita z kláštera roku 1096 vyhnána na nahrazena latinským konventem. Tím na dlouhá staletí končí stopa slovanské liturgie a cyrilometodějské tradice v našich zemích.

 

Sázavský klášter dnes po mnoha přestavbách. V popředí odkryté základy rotundy, zbudované v slovanském období kláštera.

 

MEZIDOBÍ

Po zániku slovanské Sázavy jakákoli stopa po pravoslavné duchovnosti v našich dějinách nadlouho mizí. Další vliv cyrilometodějské misie v Českých zemích nelze jakkoli vysledovat. A to navzdory snahám kališnických a českobratrských dějepisců v 16. a 17. století (od B. Bílejovského po J. A. Komenského) doložit nepřetržité trvání cyrilometodějského křesťanství u nás od velkomoravské doby až po Husa. ani oni ale nepovažovali tuto podzemní, “cyrilometodějskou” církev za církev pravoslavnou, zdůrazňovali pouze, že se v ní udrželo podávání svátosti oltářní pod obojí a že nepřijala novoty zaváděné z Říma. Kališnická církev či Jednota bratrská měla být v podání těchto historiků dědičkou právě prvotní církve založené soluňskými bratry.

Tyto zprávy jsou ale značně pozdní a proto nespolehlivé. Do říše smyšlenek je odkazuje skutečnost, že z období 12. – 15. století nemáme žádný doklad nebo jen zmínku, že by v Čechách a na Moravě ve skrytu žila nějaká neoficiální církev, navazující na dílo Cyrila a Metoděje. České reformní hnutí, které vyústilo v husitství, vyrůstalo z vlastních kořenů, nezávislých na cyrilometodějské tradici.

Pozdní zprávy humanistických dějepisců ale nekriticky přejímali a dále rozvíjeli ruští a čeští slavjanofilové a někteří pravoslavní historikové v 19. i 20. století. Proto se s tímto mylným názorem můžeme občas setkat ještě dnes.

 

HUSITSTVÍ A PRAVOSLAVÍ

Ačkoli je dnes vědecky doloženo, že husitství vzniklo a vyvíjelo se zcela nezávisle na pravoslaví jako projev západní duchovnosti, přesto došlo v průběhu dějin k několika kontaktům, které husitství, či alespoň některé jeho osobnosti, mohly částečně ovlivnit.

 

Pomník Jana Husa a husitství od L. Šalouna na Staroměstském náměstí v Praze. V pozadí později pravoslavný chrám sv. Mikuláše

 

PŘIJÍMÁNÍ POD OBOJÍ ZPŮSOBOU

Hlavním znakem českého reformního hnutí se stalo přijímání eucharistie pod obojí způsobou laiky, tedy přijímání krve Páně z kalicha. To bylo tehdy vyhrazeno v západní církvi pouze kněžím, ve východní církvi však přijímali věřící (laici) pod obojí běžně. Objevily se proto názory, že laický kalich byl zaveden po vzoru pravoslavných nebo že se jednalo o v tajnosti držený přežitek z doby cyrilometodějského křesťanství. Ve skutečnosti však máme zavedení kalicha pro věřící zdokumentováno poměrně přesně. Hlavním zdrojem jsou traktáty husitských teologů, na prvním místě M. Jakoubka ze Stříbra. Jakoubek je autorem myšlenky přijímání pod obojí a dospěl k ní na základě studia Písma svatého. Uvědomil si, že Kristus nařídil konat a přijímat eucharistii pod obojí způsobou a křesťané musí Jeho příkaz dodržovat, byť by jim to zakazoval samotný papež. Tedy nikoli inspirace východní církví, která z kalicha podávala, ale návrat k prvotní církvi a ustanovením Páně. Pokud už Jakoubek zmiňuje praxi “Řeků”, je to vždy jen podpůrný a doplňkový argument, který se v počátcích kalicha objevuje jen v jediném traktátu a to jen okrajově.

Nicméně jistý vliv pravoslaví tu nelze vyloučit. Jakoubek ze Stříbra zavedl přijímání věřících z kalicha na podzim roku 1414 v Praze. Stalo se tak těsně po návratu M. Jeronýma Pražského z cesty na Rus. Ačkoli to nelze prokázat, mohly zde sehrát roli i Jeronýmovy zprávy o laickém kalichu v ruské pravoslavné církvi. Ty mohyl Jakoubka, který byl již dávno o nutnosti laického kalicha přesvědčen, pohnout k tomu, aby se odhodlal zavést jej do praxe.

 

PŘIJÍMÁNÍ EUCHARISTIE DĚTMI

V husitství byl oběžné, že eucharistii kněží podávali i zcela malým dětem, i novorozencům po křtu. To je jev na západě ojedinělý, v pravoslavné církvi se tak děje ale naprosto běžně při každé liturgii. Přijímání dětí se stalo také jednou z důležitých sporných otázek mezi husitskou (kališnickou) a římskokatolickou církví.

Protože v Písmu se o přijímání dětí nic nepíše, je ve věroučných traktátech Jakoubka ze Stříbra zmiňována pravoslavná “řecká” praxe několikrát. Její přesný vliv při zavedení podávání eucharistie dětem ale nelze postihnout.

 

JAN HUS

Od 19. století se objevují snahy o prohlášení M. Jana Husa za pravoslavného svatého. Tento názor má dodnes řadu stoupenců, kteří argumentují tím, že ačkoli Hus nikdy nebyl pravoslavným, svou mučednickou smrtí se připojil ke sboru svatých mučedníků (tzv. křest krví).

Skutečně jakýkoli Husův příklon k pravoslaví nelze doložit. Ačkoli pravoslaví zběžně znal, pravděpodobně od studentů Karolina, pocházejících z východních oblastí Polska a Litvy, nenajdeme u něj žádný projev sympatií k pravoslavnému křesťanství. Hus vycházel zcela z tradic západního křesťanství a to i při svém reformním úsilí. Ani snaha o jeho prohlášení za pravoslavného mučedníka nemá naději na úspěch, protože v jeho kostnických obviněních se neobjevuje nic, co by jej s pravoslavím spojovalo a činilo by tak z něj mučedníka pro pravoslavnou víru.

Česká pravoslavná církev přesto považuje Jana Husa za hluboce zbožného člověka a nesmírně inspirativní osobnost, která sehrála jednoznačně positivní roli v duchovním vývoji našeho národa.

 

Upálení Jeronýma Pražského na kostnickém koncilu 30. května 1416

 

JERONÝM PRAŽSKÝ

Husův přítel a kolega z univerzity,  M. Jeroným Pražský, byl upálen Kostnici necelý rok po něm (1416). Zatím co u Husa nelze vysledovat jakékoli sympatie k pravoslaví, u Jeronýma Pražského je tomu zcela jinak. I on by měl být podle některých názorů, objevujících se už v 19. století, pravoslavnou církví svatořečen.

Jeroným podnikl dvě cesty na východ. První směřovala do Svaté země a Jeroným ji podnikl jako poutník. Zprávy bulharského kronikáře Konstantina Kostenčského, který o něco později pobýval v Jeruzalémě, hovoří o tom, že Jeroným jevil živý zájem o pravoslaví, které se mu velmi zalíbilo, a že podnikl i cestu na Sinaj do tamního slavného monastýru. S sebou do vlasti si prý odvezl mnoho pravoslavných knih.

Druhá Jeronýmova cesta vedla do Litvy a na Rus. Sem přišel na pozvání litevského velkoknížete Vitolda, aby mu poradil v náboženských otázkách. V Pskově a Vitebsku se prý setkal s pravoslavnými, vzdával úctu jejich ikonám a svátostem, účastnil se i jejich bohoslužeb. Ostentativně jim dával přednost před katolickými obřady. O těchto Jeronýmových aktivitách se dozvídáme z obvinění, která proti němu byla vznesena v Kostnici. Jeho odpovědi na ně se ale v aktech koncilu nezachovaly. V závěrečném rozsudku, který poslal Jeronýma na smrt, se ale o pravoslaví nic nepíše, ačkoli jsou zde zdůrazněny jiné Jeronýmovy “zločiny”.

Je tedy otázka, zda lze Jeronýma považovat za pravoslavného mučedníka. Byl sice ze sympatií k pravoslaví obžalován, ale nebyl za ně odsouzen. Na jednu stranu se mu pravděpodobně pravoslaví zalíbilo, na druhou ale stále po svém návratu do Čech zůstával věrným členem západní církve. Otázka Jeronýmova prohlášení za pravoslavného světce tak zůstává nadále otevřená a musí být předmětem pečlivého zkoumání.

 

DVOJÍ JEDNÁNÍ HUSITŮ V CAŘIHRADĚ

Vyvrcholením vztahů mezi husity a pravoslavnou církví bylo dvojí jednání husitských vyslanců v Cařihradě.

První jednání se uskutečnilo pravděpodobně mezi lety 1425-29 a máme o něm zprávu pouze z jediného byzantského pramene – oslavného životopisu igumena Makaria Makrese. podle něj přijelo do Cařihradu husitské poselstvo, které císař přijal a nařídil k rozhovorů s ním svolat církevní synod. Zde došlo ke sporu o uctívání ikon a mnišský život, které obojí husitští delegáti odmítali. Šlo tedy asi o vyslance táborské a sirotčí strany, které měly v Čechách mocenskou převahu. Jednání tak skončila zcela neúspěšně. O poselstvu, které patrně mělo za cíl dojednat v první řadě politické dohody s Byzancí, se žádný český pramen nezmiňuje a konalo se tedy bez hlubšího zájmu současníků.

 

Patriarší chrám Boží Moudrosti (Hagia Sofia) v Cařihradě (minarety byly na fotografii odstraněny)

 

Druhá jednání začala na přelomu let 1451/2, kdy do Cařihradu dorazil husitský vyslanec, který je v řeckých pramenech nazýván  Konstantin Anglik. Jeho totožnost je nejistá, z označení “Čech – Angličan” a dalších indicií se většinou usuzuje, že to mohl být husitský theolog anglického původu Petr Payne. Do Cařihradu dorazil ve chvíli, která byla pro husitskou (kališnickou) církev nepříznivá, neboť definitivně zjistila, že se od římské církve nedomůže vysvěcení biskupů. Pro Cařihrad to ale byla doba naprostého zoufalství, neboť se Turci chystali na dobytí města a zničení tisícileté Východořímské říše. Ve snaze zajistit si pomoc západu dojednali císař a patriarcha unii s římskou církví, tu ale lid a významná část duchovenstva tvrdě odmítali.

Konstantin Anglik se sešel právě s odpůrci unie v čele s Gennadie Scholariem (pozdějším patriarchou). Pravděpodobně s tichým souhlasem císaře se potom jednalo o sjednocení husitů s pravoslavnou cařihradskou církví. To by bylo protiváho unie s Říme a husité by pak mohli poslat Cařihradu sami vojenskou pomoc proti Turkům. Sám Konstantin Anglik dokonce přestoupil na pravoslavnou víru.

Husité reagovaly na zprávy, přinesené vyslancem do Čech, pozitivně a poslali na podzim  roku 1452 do Cařihradu Konstantina s novým dopisem, v němž souhlasili s pokračováním jednání. Slibně s rozvíjející kontakty byly ale násilně přervány dobytím Cařihradu Turky v květnu následujícího roku. nutno ale říci, že obě strany chápaly jednání spíše jako politickou záležitost. zejména husitům (kališníkům) nešlo o přijetí východního křesťanství a jednání rozhodně nebyla projevem sympatií k pravoslaví. Šlo jim pouze o to, aby jim Řekové vysvětili biskupy.

Nicméně určité styky s cařihradskou církví trvaly i nadále, v Praze nalezlo útočiště několik kněží, kteří uprchli z Byzance před Turky. Podle spisů českých bratří pak nějakou dobu pobývali pod ochranou kališnického (nevysvěceného) arcibiskupa Jana Rokycany a sloužili bohoslužby v Týnském chrámu v Praze. Byl to po 400 letech první a na dlouho jediný kostel, kde se u nás sloužila pravoslavná liturgie…

 

Chrám Matky Boží před Týnem v Praze, sídlo kališnického arcibiskupa, kde sloužili řečtí kněží pravoslavné bohoslužby.

Přes občas vyjadřované sympatie k východní církvi, které najdeme ve spisech kališnických či českobratrských autorů tím veškeré kontakty mezi Čechy a pravoslavnou církví skončily. Jejich obnovení trvalo dalších 400 let.

 

OBNOVENÍ PRAVOSLAVÍ NA ÚZEMÍ ČECH A MORAVY

Po tolerančním patentu z r. 1780 žila pravoslavná církev v Rakousku jako církev „trpěná“ pod názvem „řecká nesjednocená“. Až do poloviny 19. století ale neměla v Českých zemích žádné věřící, pomineme-li ruské vojáky táhnoucí tudy během napoleonských válek a lázeňské hosty v západních Čechách. Od roku 1867, kdy český národ doplatil na rakousko-uherské narovnání, začaly naše elity usilovat o sblížení s Ruskem, v němž viděli zastání před útlakem ze strany habsburské monarchie. Už roku 1867 se uskutečnila národní pouť do Moskvy, v jejím žele stáli F. Palacký a F. L. Rieger. V souvislosti s tím vrostl i zájem Čechů o pravoslaví. Z intelektuálních představitelů národa pociťovali sympatie k pravoslaví F. L. Rieger, F. A. Brauner a další, k přestupu na pravoslavnou víru se však odhodlal pouze K. Sladkovský. Pro většinu, ne-li pro všechny z nich, ale nebylo pravoslaví ani tak čistou vírou Evangelia Ježíše Krista, ale spíše “antikatolictvím” a projevem slavjanofilství a náklonnosti k Rusku. Z tohoto hnutí se nikdy nestalo hnutí masové, poněvadž nejznámější a nejvlivnější pravoslavná církev – Ruská byla sama tehdy deformována synodálním systémem vnuceným od cara Petra Velikého a proto se nemohla stát vzorem pro probouzející se svobodomyslný a hledající národ. Avšak i takoví svobodomyslní a kritičtí představitelé národa jako Karel Havlíček Borovský, kteří nekritický obdiv „panslávů“ k carskému Rusku odmítali, dovedli najít příznivá slova pro ducha pravoslavné zbožnosti. Na Havlíčka zapůsobil zejména “Svátek Pravoslavnosti” (Neděle Pravoslaví), který sugestivně popisuje ve svém prvním díle Obrazy z Rus.

 

Karel Sladkovský, poslanec a předseda mladočeské strany, konvertoval k pravoslaví roku 1877

 

Roku 1874 byl v Praze vysvěcen první pravoslavný chrám. Stal se jím kostel sv. Mikuláše na Staroměstském náměstí. Pro potřeby pravoslavných se jej podařilo získat a upravit díky spolupráci českých příznivců v čele s F. A. Braunerem a ruských dobrodinců. Měl sloužit jak pro ruské návštěvníky Prahy, tak pro misii mezi Čechy. Prvních 14 přestoupilo slavnostně na pravoslaví již roku 1870 v Petrohradě. Z důvodů úředních překážek však mohl být veden jen jako soukromá kaple. Prvním knězem se zde stal o. Alexej Alexejevič Lebeděv z Ruska.

Obec při tomto chrámu se pozvolna rozrůstala, roku 1903 byla při něm založena Pravoslavná beseda, která sdružovala pravoslavné věřící v českých zemích. V dalších letech přešlo k pravoslaví více než sto věřících z tehdy převážně německé Starokatolické církve. Rozvoj pravoslaví podporoval i významný mladočeský politik Karel Kramář, který k němu konvertoval kvůli sňatku se svou ruskou manželkou Naděždou Nikolajevnou. Obec při chrámu sv. Mikuláš byla velmi aktivní, vydávala nejrůznější misijní publikace. Nejdůležitějším dílem byla ale překlad liturgie do češtiny, který se v podstatě ve stejné podobě používá dodnes.

Ve stejné doby byly ve třech lázeňských městech, Karlových Varech, Františkových a Mariánských Lázních, zbudovány pravoslavné chrámy pro ruské hosty.

Rozvoj pravoslaví byl přerušen I. světovou válkou, v níž se z pravoslavného Ruska a Srbska stali nepřátelé habsburské monarchie. Chrám sv. Mikuláše byl uzavřen a jeho duchovní, N. N. Ryžkov, odsouzen za šíření panslavismu k trestu smrti – rozsudek nakonec nebyl vykonán shodou politických okolností. Pravoslavní věřící tak mohli jen občas využívat služeb pravoslavných vojenských duchovních, kteří doprovázeli vojáky z rumunsky mluvících oblastí  Rakousko-Uherska.

 

Interiér chrámu sv. Mikuláše podle obrázku v časopise Světozor z roku 1872

 

PRAVOSLAVNÁ CÍRKEV V SAMOSTATNÉ REPUBLICE, VLADYKA GORAZD

 

V českých zemích se po vzniku samostatného státu z reformního hnutí v katolické církvi vytvořila na počátku roku 1920 Církev československá. Hlavními motivy byly úsilí o církevní řád podle moderních požadavků a srozumitelnost bohoslužeb; proto věroučný charakter nové církve formovaný na jejích sněmech byl zpočátku nejasný. Nová církev navázala styky se srbskou pravoslavnou církví (která byla českému prostředí historicky nejbližší, neboť byla v Rakousku – Uhersku nejsilněji zastoupena). Začala dlouhotrvající jednání o spojení obou církví. Postupně ale vycházelo najevo, že Církev československá má zcela odlišnou věrouku, kterou nemůže pravoslaví akceptovat. Tento věroučný proud se nakonec v církvi prosadil. Pravoslaví přijala jen malá část jejích členů, převážně z Moravy, v jejichž čele stál biskup Matěj Pavlík (původně katolický kněz), který v září 1921 ještě jako člen Církve československé přijal v Bělehradě biskupské svěcení a jméno Gorazd. Roku 1924 spolu stoupenci pravoslaví z dosavadní církve vystoupil.

 

Biskup Gorazd při slavnostním svěcení kaple sv. Jiljí v Josefově roku 1932

 

Církevní obce věrné biskupu Gorazdovi se v červenci a srpnu téhož roku spojili s pravoslavnou skupinou arcibiskupa Savaatije (Vrabce) a vytvořily společně Českou náboženskou obec pravoslavnou. Savaatijova skupina vznikla z okruhu věřících někdejšího chrámu  sv. Mikuláše. Z počátku oba biskupové působili společně, Savaatij v Čechách a Gorazd na Moravě. Objevily se ale administrativní nesrovnalosti a stát požadoval novou volbu hlavy církve a jejího představenstva. V listopadu 1925 se konalo volební shromáždění, které rozhodlo, že se hlavou církve stal vl. Gorazd. Jeho příznivci získali i většinu v představenstvu. Protože vl. Savaatij tuto volbu neuznal a snažil se proti ní protestovat, dostával se stále více do izolace, církev nakonec opustil a žil v ústraní jen s několika málo stoupenci. Zvolení biskupa Gorazda také rozhodlo, že naše církev bude spadat pod srbskou jurisdikci, zatímco vl. Savaatij byl pod jurisdikcí cařihradského patriarchátu.

Biskup Gorazd přijal pro českou eparchii (které zahrnovala Čechy, Moravu i české Slezsko) východní bohoslužebný řád, při čemž ale bohoslužby přeložil do novodobé literární češtiny (což byla tehdy mezi slovanskými církvemi novinka!), zjednodušil vnější rámec a respektoval i vžité místní zvyky, jako zpěv neliturgických bohoslužebných písní. Církev se řídila  gregoriánským kalendářem. Vl Gorazd byl velmi aktivní v misii, úspěchů dosáhl zejména na Moravě, kde byla vybudována řada chrámů; roku 1935 byl posvěcen nově získaný katedrální chrám sv. Cyrila a Metoděje v Praze. Sestavil sborník bohoslužebných obřadů i katechismus pro potřeby obecných škol. Snažil se národu vštípit pravoslaví postupně, přivádět je k němu po krůčcích. Bohu žel, vinou pozdějších okolností, nestihl své dílo dokončit. Oporou v jeho činnosti mu byl delegát srbské církve, vysoce vzdělaný, moderní a otevřený biskup Dositej.

 

Svatý novomučedník biskup Gorazd

 

Za II. světové války podpořili představitelé pravoslavné církve hnutí národního odporu. Kněží katedrálního chrámu Václav Čikl a Vladimír Petřek poskytli s vědomím biskupa Gorazda v červnu 1942 v kryptě kostela úkryt vykonavatelům atentátu na říšského protektora, „kata českého národa“ R. Heydricha. Úkryt byl zradou odhalen a parašutisté zahynuli. Biskup Gorazd a jeho nejbližší spolupracovníci byli 4. a 5. září 1492 popraveni nacisty. Pro svoji mučednickou smrt a nezdolnou píli při budování českého pravoslaví byl biskup Gorazd roku 1987 prohlášen za svatého s titulem novomučedníka.

Ostatní duchovní byli posláni na nucené práce do Německa a církev byla postavena mimo zákon. Církev se znovu po staletí ocitla v katakombách, ale žila dále. Tak např. v bytě p. Šembery sloužil bohoslužby pozdější archimandrita Andrej (Kolomacký). Byl to Gorazdův vynikající spolupracovník, jehož si vyžádal dříve od příslušného biskupa z Podkarpatské Rusi, aby mu pomohl při stavbě chrámů na severní Moravě. Archimandrita Andrej i ve vysokém věku sloužil v naší církvi jako duchovní správce v Rumburku a České Lípě.

 

AUTOKEFÁLNÍ CÍRKEV V ČESKOSLOVENSKU

 

Válečný rozvrat církevní organizace spolupůsobil pak ke konečnému uspořádání poměrů po osvobození. Představitelé všech roztříštěných pravoslavných skupin našli po válce cestu k sobě a protože válkou velice poškozená srbská církev měla spoustu potíží s vlastní obnovou, obrátili se na Ruskou pravoslavnou církev se žádostí o přijetí do jejího svazku. Samozřejmě tu působil i politický tlak, neboť o pravoslavnou církev hodlal využívat pro svoje cíle Sovětský svaz. Tehdejší moskevský patriarcha Alexij I. se seznámil se stavem církve a obzvláště s českou formou bohoslužebného života a vyslovil s požadavkem souhlas. Tak se sjednocená Pravoslavná církev v Československu ustavila r. 1946 dočasně jako autonomní exarchát Ruské pravoslavné církve. Po roce 1948 se dostala naše pravoslavná církev z Božího dopuštění a slabosti některých lidí do vleku politických zájmů. Otevřela se mimo jiné přílivu uniatů (řekokatolíků), kteří byli komunistickým režimem donuceni na východním Slovensku roku 1950 k zrušení unie s Římem a přestupu k pravoslaví – většinou proti své vůli. Přílivem několika stovek tisíc uniatů vrostla naše pravoslavná církev, ale pouze formálně. Již roku 1968 tito uniaté od pravoslavné církve oddělili a obnovili Řeckokatolickou církev.

V roce 1951 poskytla Ruská pravoslavná církev Pravoslavné církvi v Československu autokefalitu, tj. naprostou samostatnost a tak ji umožnila ustavit se jako rovnoprávná partnerka všech ostatních místních pravoslavných církví. Tento krok nebyl ale uznán cařihradským patriarchátem. Ten po složitých jednáních uznal autokefalitu Pravoslavné církve v českých zemích a na Slovensku, ovšem na základě vlastního tomosu, uděleného cařihradským patriarchou Bartolomějem 27. 8. 1998.

Po pádu komunistického režimu roku 1989 si církev uvědomovala, že ne vždy dokázala vzdorovat tlaku totalitní moci a hájit pravdu Evangelia a lásku Kristovu tak, jak je její povinností. Proto duchovní pražské eparchie v čele s metropolitou Dorotejem učinili roku 1991 pokání a vydali prohlášení:

Pokání pravoslavných duchovních Pražské eparchie Pravoslavné církve v Československu v roce 1991.

PROHLÁŠENÍ

Pracovní porada pravoslavných duchovních pražské eparchie se konala v Praze v úterý 2. července 1991 za předsednictví metropolity Doroteje. Poradu řídil správce eparchie ThDr. Jaroslav Šuvarský, který vyzval přítomné, aby se podívali zpět a zamysleli se nad uplynulým obdobím před listopadovou revolucí a aby každý dle svých možností a potřeby zpytoval svědomí a projevil lítost nad tím, co nebylo dobré a co porušilo náš poměr k Bohu, jeho zákonu, ke křesťanským povinnostem, ke světu a všemu, co v něm žije, i k sobě samým.

Metropolita Dorotej přednesl meditaci o významu a smyslu pokání.

Přítomní posoudili stav naší eparchie, vzájemně se informovali a poradili se, jak co nejefektivněji rozvíjet činnost církve v nových podmínkách. Vedení eparchie informovalo duchovní o otázkách církevních, hospodářských, osvětově-výchovných a o nejbližších a nejnaléhavějších úkolech, které stojí před nimi.

Na závěr porady bylo zdůrazněno, že postavení pravoslavné církve v Československu bylo těžší než postavení jiných církví. Po válce byli duchovní a věřící zesláblí a vyčerpaní jak zákazem činnosti pravoslavné církve v období druhé světové války, tak popravou svého arcipastýře Gorazda  a jeho druhů. Jen s velkými obtížemi se zacelovaly rány a přišel další úder v podobě ateistického režimu po únorovém puči v roce 1948. V tomto těžkém a nerovném boji jsme neměli dostatek sil i odvahy ubránit se. Jsme si toho vědomi. To pokorně a kajícně vyznáváme a prosíme našeho Pána, aby byl milostivý k nám hříšným biskupům, kněžím i řadovým církevním pracovníkům. Litujeme, že jsme často umdlévali a byli nehodnými Božími služebníky. Prosíme za odpuštění našeho Otce nebeského, svěřený Boží lid,  bratry a sestry všech křesťanských směrů. Věříme, že Pán přijal naše upřímné pokání a smyje veškerou nečistotu duše. Apoštol Petr třikrát zapřel Krista (Mat 26, 69-75) oplakal svůj hřích a vyznal svou lásku k Pánu, znova byl ustanoven apoštolem
(Jan 21, 15-17).

Slyšíme Hospodina, který praví: „I kdyby vaše hříchy byly jako šarlat, zbělejí jako sníh, i kdyby byly rudé jako purpur, budou bílé jako vlna“ (Iz l, 18).

Naše nedostatky a hříchy se budeme snažit odčinit tím, že se zaměříme na upevnění víry, naděje a lásky mezi sebou a mezi všemi lidmi, Teprve po tomto  pokání jsme našli více odvahy k nové práci pro mravní, kulturní a společenské obohacení naší společnosti. Teprve sami očištěni můžeme jít a vést ostatní lid k Božímu království. Pokání je svátost nejmocnější, svátost a tajemství, které zavírá dveře za našimi chybami a poklesky a otevírá cestu k čistému – svatému životu na zemi. K tomu nám dopomáhej Bůh Otec, Syn i Duch svatý.

Přijato se souhlasem všemi přítomnými.

 

SOUČASNÝ STAV PRAVOSLAVNÉ CÍRKVE V ČESKÝCH ZEMÍCH

 

Pravoslavná církev je v České republice jednou z mála církví, které rostou. Posiluje ji zejména příliv cizinců ze zemí EU i mimo ni, ale nezanedbatelná je i misie mezi Čechy. Zajímavé je, že podle posledního sčítání lidu má pravoslavná církev zdaleka největší počet vysokoškolsky vzdělaných věřících ze všech registrovaných církví. Naplňuje tak odkaz Cyrila a Metoděje, pro které bylo vzdělání důležitou součástí lidského života i cesty k Bohu.
Při dělení státu roku 1992 bylo pamatováno na to, aby jedna církev mohla fungovat ve dvou státech. Doposud jediná metropolitní rada byla rozčleněna na dva samostatné orgány – metropolitní radu pro české země v Praze a metropolitní radu pro Slovensko v Prešově. Arcibiskup prešovský byl pověřen ve smyslu nové ústavy zastupováním autokefální církve před veřejností na Slovensku. Představitel celé církve nadále je však jeden, metropolita s titulem „metropolita českých zemí a Slovenska“. Metropolita je volen církevním sněmem a může se jím stát buď pražský nebo prešovský arcibiskup. Jednota autokefální církve je garantována i úplnou jednotou episkopátu, který tvoří Posvátný synod biskupů v čele s metropolitou. Také místní sněm církve je jediný a společný pro obě oblasti a má název „Sněm pravoslavné církve v českých zemích a na Slovensku“. Sněm je nejvyšší věroučný, ústavodárný, správní a církevně kanonický, soudní orgán církve. Je spolu s jednotným sborem biskupů vyjádřením jednoty autokefální církve.

Teologické vzdělání poskytuje církev na Pravoslavné bohoslovecké fakultě v Prešově dnes v rámci působení Prešovské university. V České republice poskytuje teologické vzdělání Husitská teologická fakulta UK v Praze, kde lze studovat obor “Pravoslavná teologie”.
Církev vydává v České republice měsíčník Hlas pravoslaví, na Slovensku Odkaz sv. Cyrila a Metoda. Každoročně vychází Pravoslavný kalendář.
Pravoslavná církev v českých zemích vydává svůj časopis Hlas pravoslaví jako měsíčník.
Důležitou součástí výchovy v pravoslavné církvi je také mnišský život. V současné době patří mezi nejvýznamnější společenství mužský Monastýr Proměnění Páně v Těšově (Karlovarský kraj), ženský Monastýr sv. Václava a Ludmily v Loděnici u Berouna a na Moravě ženský Monastýru Zesnutí přesvaté Bohorodice ve Vilémově u Litovle.

KONTAKTNÍ FORMULÁŘ

Napište nám

Sending

©2017 Pražská eparchie Pravoslavná církev v českých zemích a na Slovensku Design IQ WEBY

Log in with your credentials

Forgot your details?

Přejít k navigační liště